Nedávno jsem vedl zajímavý rozhovor s jedním mladým člověkem na téma svátost smíření. Zeptal se mě: „A co si vlastně kněz o kajícníkovi ve zpovědi myslí?“ Zavzpomínal jsem na začátky svého svátostného života – a přiznám se, že mě přesně ta samá otázka napadala poměrně často. Ale myslím, že odpověď jsem na ni dostal až v semináři, kde nás na zpovídání připravovali a kde mi můj zpovědník dal nahlédnout do lidského i duchovního zákulisí. Protože se domnívám, že podobné otázky si pokládá hodně mladých křesťanů, zkusím se nad tímto tématem spolu s vámi zamyslet.
Odpověď zní na první pohled jednoduše. Nic. Nic si nemyslí. A už vůbec si nemyslí to, co si kajícník myslí, že si myslet bude.
Když jde člověk hříšný (v podstatě tedy každý člověk) ke svátosti smíření, tak s sebou nese balvan svých hříchů, které by samozřejmě raději neměl, hříchů, za které se stydí, a také hříchů, které by raději nikdy – vůbec nikdy – nevyslovil nahlas. A už vůbec ne před nějakým dalším člověkem – a kdyby, tak nikdy před nějakým cizím chlapem. A v duši vzpomíná na ty své hříchy, přemýšlí, jak to vůbec řekne – jak to vlastně říct, aby to nějak zaznělo, ale třeba ne až zas tak úplně (obecně se tomu říká kamufláž). Ona je vlastně zbytečná, protože kněz umí také kamuflovat a dokáže si také kamufláž celkem snadno odkamuflovat, takže je to nakonec celkem zbytečně vynaložení úsilí. A když se k té zpovědi přece jen odhodlá, doufá, že to bude mít co nejrychleji za sebou – a třeba ten zpovědník bude unavený, usne, nebo bude silně nedoslýchavý… Hlavně aby to bylo co nejdřív za mnou… A tak ten hříšník jde a jediné co vidí, jsou ty jeho hříchy, které ve své lidské hříšnosti a slabosti spáchal.
Kdyby se takhle na hříšníka díval kněz, byla by to hrůza. V první řadě pro kněze. Za měsíc zpovědní služby by začínaly první šediny, po půl roce by se chtěl nechat vystřelit z té hříšné Země na Měsíc. A za rok? To už by měl ze zpovídání daleko větší hrůzu než všichni hříšníci se všemi svými hříchy dohromady. Kdepak. Kněz, když usedá ve zpovědnici, bere si štolu (nebo usedá ke zpovídání někde jinde a žádnou štolu si nebere), tak ví, že potřebuje velikou Boží pomoc a Boha o ní prosí. Ví, že nebude zpovídat sám za sebe a že nebude odpouštět sám za sebe, ale že mu Bůh propůjčil moc – odpustit hřích. Je to veliká moc, protože hříchy může odpouštět jenom Bůh, jak čteme v evangeliu. A Bůh tuto moc svěřil lidem.
Biskupům a kněžím. Ne aby vládli, ne aby kontrolovali svoje ovečky, ne aby se dozvídali věci, které by jinak před nimi zůstaly utajeny, ale proto, aby sloužili. Jsem přesvědčen, že každý dobrý a zodpovědný zpovědník potvrdí, že zpovídání je především služba. Služba Boha člověku (Bůh odpouští) a služba člověka člověku.
V první řadě je užitečné si uvědomit, že i kněz sám je jen člověk – člověk hříšný. A své hříchy neodstraní tím, jak řekl jednou jeden můj spolubratr, že si stoupne před zrcadlo a sám si udělí rozhřešení, ale i on sám ke zpovědi chodí. Vzpomněl jsem si na jeden vtip, který to krásně nevystihuje: Přijde pán k zubaři a drží se za oteklou tvář. Zubař pohnut soucitem ho chce utěšit a říká: „Nebojte se, to nebude bolet.“ Nemocný s oteklou pusou odsekne: „Nechte si to. Já jsem taky zubař.“
Kněz chodí také ke zpovědi, také vyznává své hříchy jako kdokoliv jiný. A když on sám usedá do zpovědní místnosti a když zpovídá, tak neprožívá jen hříchy kajícníků, ale prožívá a připomíná si také slabost svou. Sám z vlastní zkušenosti musím přiznat, kolikrát jsem byl zahanben sám před sebou, když přede mnou někdo otevřel své srdce a já viděl takovou Boží milost a svatost člověka toužícího po Bohu (i přes jeho hříchy a selhání), že jsem mohl jen naprázdno polknout a Bohu děkovat, že mohu právě já, ač stejně (anebo víc) hříšný, zprostředkovat právě tomuto svému bratru nebo sestře v Kristu Boží odpuštění. Svatý Augustin (biskup a učitel církve) napsal: „Pro vás jsem biskupem, ale s vámi jsem křesťan.“ Kněz ve svátosti smíření by řekl: „Pro tvé odpuštění jsem knězem, ale s tebou jsem člověk, bratr…“
Kněz, když se dívá na kajícníka, tak vidí především člověka. Člověka, který udělal ve svém životě chybu, uvědomuje si jí, lituje jí a chce ji napravit. Ví, že ke zpovědi se člověk nepřichází svými hříchy pochlubit, jak je to v knížce Bylo nás pět. Ježíš trefně konstatoval, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. A se svou nemocí se k lékaři člověk nepřichází pochlubit, ale přichází hledat uzdravení. Aby to, co nefunguje, opět fungovalo, aby člověk nebyl trápen zbytečnou bolestí, aby mohl vést dobrý a plodný život, aby se opět mohl radovat. To je důvod návštěvy u lékaře a to je i důvod návštěvy u kněze – nebo lépe řečeno u Boha, který si jako viditelný nástroj svého odpuštění kněze zvolil.
Na rozdíl od kajícníka nestojí ve středu pozornosti kněze vyznání hříchů, ale sama skutečnost, že člověk přichází za svým Bohem s touhou po odpuštění, po novém začátku, po další šanci. To je ta krásná a čistá radost, kterou můžeme vidět na Ježíšově podobenství o milosrdném Otci. Někdy se označuje jako podobenství o marnotratném synu, ale to není přesné, protože ve středu Ježíšovy pozornosti nestojí syn, který udělal sérii hloupostí, ale Otec, který svého syna přijímá s otevřenou náručí. Bez výčitek, bez trestů, bez ponižování. S velkorysou a odpouštějící láskou. Protože pro Otce je daleko důležitější syn, který se k němu vrátil, než všechny jeho hříchy a selhání. Z tohoto úhlu pohledu je každý kněz ve svátosti smíření Otcem… Ví, jak je nepříjemné vyznávat svá selhání, ví, jak vzdálenost od Otce dokáže bolet. A stejně tak sám snad už tisíckrát zakusil objetí Otce, plné odpuštění a milosrdenství. Proto i on sám v tuto chvíli může stejnou službu nabídnout a poskytnout svým bratřím a sestrám, kteří se vracejí zpět k Bohu.
Otázka: „No co ten si o mně bude myslet…“ kterou jsem začínal, podle mého názoru ukazuje na něco, co do zpovědi až zas tak moc nepatří. Ukazuje, že člověk chodí ke zpovědi jako k soudu – kde skutečně často záleží na tom, co si daný soudce o obžalovaném myslí. Jenže kněz není v pozici soudce – aby zvážil jak těžký a závažný je hřích člověka, které zákony porušil nebo neporušil, jak velké si za to zasluhuje tresty… Vůbec ne. Osobně jsem vděčný za Ježíšovu výzvu: „Nesuďte a nebudete souzeni“. Jak já jsem rád, že nemusím ve zpovědi soudit – a samozřejmě jak jsem rád, že ani já nejsem ve zpovědi souzen.
Souzení je náročná činnost, která nejenže stojí spoustu času a úsilí, ale která člověku bere jeho nestrannost a která spíš než aby bariéry hříchu bořila, tak staví další. Jak jsem rád, že si nemusím na lidi dělat názor podle jejich hříchů, ale že jsem svědkem zázraku, kdy se z člověka hříšného a litujícího stává opět člověk ze svého hříchu očištěný, svobodný a radostný na cestě za svým Bohem. Myslím, že právě na základě svátosti smíření mohu pochopit, jak je možné, že se celé nebe raduje nad člověkem, který se obrátí ze svého hříchu.
Když se podívám na svůj zpovědní život tak vidím pestré zážitky. Od prvního nadšení, přes dlouhé utrpení, kdy pro mě byla zpověď těžká, postupný růst (snad), až po současnost, kdy vnímám a prožívám svátost smíření jako setkání se svým přijímajícím Otcem. A kdybych člověku začínajícímu se zpovídáním se řekl, co prožívám teď, tak jsem přesvědčen, že by se mi vysmál a mé rady a zkušenosti by považoval v lepším případě za sci-fi, v horším případě za nepravdivou reklamu. Přesto je to tak. A proto chci čtenářům moc popřát, aby se na cestě za Bohem zbytečně nenechali otravovat podobnými otázkami jako „co si o nich ten kněz bude myslet“, ale aby nacházeli hodně radosti a posilu právě ve svátosti smíření, která je jedním z největších darů Ježíšovy lásky.