Dotkni se ran

Dotkni se ran

Někdy mám pocit, že se v církvi razí zásada – Dont worry, be happy. Nestarej se, buď šťastný… Když se směješ, jsi OK, pusu v americkém úsměvu, je ti všechno jasný – pak jsi dobrý křesťan, protože dobrý křesťan je veselý křesťan.
Nesměješ se? Není Ti dobře? Máš pochybnosti? Máš problém? Tak to jsi v průšvihu, protože to jsi nejspíš velký hříšník – a to jsi v podstatě už jednou nohou v pekle…

Ale ono to tak snadné není… Život tak snadný není, víra tak snadná není – a když si dáme vedle sebe dny, kdy jsme veselí – a dny, kdy je nám nějak hůř a s něčím bojujeme, tak můžeme dojít k hrozné bilanci.

Bůh když stvořil člověka, tak to původně vypadalo podstatně jinak. Člověka stvořil a dal mu vše co k životu potřebuje. Dal člověku sílu, rozum, cit, pud sebezáchovy… – a ještě ke všemu velikou vnitřní harmonii, rovnováhu. Sílu dal člověku ne k tomu, aby na druhých páchal násilí, ale aby pracoval, rozum mu dal ne k vynalézání pastí, podvádění a vymýšlení zla, ale k tomu, aby mohl hledat a najít Boha. Schopnost vztahu mu dal proto, aby miloval, ne aby nenáviděl.

Jenže člověk udělal chybu a proti svému Stvořiteli se postavil. A to je počátek boje… A tak když se podíváme do našeho života, můžeme vidět, že zdaleka nemáme takovou tu vnitřní harmonii. Ani sílu, protože podléháme naší slabosti a hřešíme… A naše vztahy – kolikrát to není to co by to být mělo…

A zjistíme, že v našich duších neseme různé rány. Od druhých lidí, kteří na nás spáchali něco zlého, od nás samých, kteří děláme chyby, od zla, které vstupuje do našich životů hříchem. Hřích totiž, to není jen přestoupení zákona a ať už je náš, nebo druhých lidí tak v nás způsobuje veliké vnitřní rány, které nám brání přijít za druhými nebo za Bohem, připadáme si slabí, nečistí, neschopní, ublížení. Prostě zranění ve svém lidství…

Rány, to je něco, co vůbec být nemělo. Bůh když stvořil člověka, tak ho udělal tak, že žádné rány neměl – Bůh pro člověka nechtěl bolest ani smrt, Bůh nechtěl aby člověk trpěl. A přitom se hodně lidí „mračí“ na Hospodina, jako kdyby jim všechny ty rány, které si životem táhnou, měl na svědomí jen on sám… A už vůbec neslyší poselství Písma: „Ale Bůh to tak nechtěl“. Bůh nestvořil člověka zraněného. To je důležité. Zranitelného ano – ale zraněného ne.

Od té doby, jak tak člověk jde životem, tak mnoho ran utrží a také rozdá. A místo společenství lásky (ne hippies) s Bohem a s druhými lidmi začal pracovat na něčem, čemu někdy nadneseně česky říkáme peklo… A někdy se tváříme „jakoby nic“. Pohled na rány není pěkný. Jsme někdy jako děti, co si zakryjou oči a myslí si, že celý svět se svými problémy zmizel.

Pohled na rány není pěkný – pracoval jsem nějaký čas v nemocnici – jako řadový saniťák a ošetřovatel a vím, jak dokážou některé ty fyzické rány vypadat. Chce to žaludek. Někdy je těžký tyto rány ošetřovat, protože víte, že tím tomu nemocnému působíte bolest – ale vy, narozdíl od něho, věříte, že je možné uzdravení – to on většinou vidět přes bolest nedokáže.

A jako kněz vím, že rány vnitřní, ty, které si někdy lidé nosí ve svých srdcích, a jako bágly plné kamení táhnou na svých zádech, že dokážou být ještě daleko horší a bolavější. Brání člověku žít naplno, brání člověku žít s Bohem a o nějaké radosti ze života už vůbec nemluvím.

Na rány se nikdo nechce dívat. Ani na rány druhých, a už vůbec ne na rány vlastní. Rány nám připomínají naši vlastní slabost, omezenost a svým způsobem i smrtelnost.

Jak krásný by byl svět bez ran… Bez ran druhých, bez ran našich… Jenže není. Ty rány tu jsou a bolí a hnisají a pálí a někdy se ani nejde tvářit, že neexistujou. Setkáváme se s nimi, vidíme je na sobě, na druhých, na společnosti
a možná nám připadne dokonce Bůh tak nějak zraněný, poškozený – tím co po člověku chce – jako zneuznaný stařík, který násilím vnucuje druhým nějaká svá pravidla.
Brání nám důvěřovat Bohu, jakoby to byl on, kdo za naše rány může, třeba i jen tím, že nás jich neuchránil. Kolikrát si lidé říkají: „Proč zrovna já, Bože? Proč se stalo zrovna tohle? Kdes byl?“… A rány tu jsou.

A ať se na ně díváme nebo ne, stejně tu jsou a bolí a ovlivňují nás. A kdykoliv se bolavého místa neopatrně dotkneme způsobují bolest. Někdy stačí vzpomínka, jindy podobná situace, a my se stáhneme, jsme agresivní a instinktivně se bráníme…

Napadá mě výstižný příklad – přestavte si třeba nějakou tržnou ránu na ruce – člověk jel na kole (motorce:) a roztrhl si o něco ruku. Teče krev, tak si to zamotá obvazem, aby netekla – to dá rozum. Ale krev teče dál, prosakuje, další obvaz, igelit, další obvaz… Vrstva se nabaluje na vrstvu… Jenže rána bolí dál.
A kdokoliv se k této naší ruce přiblíží a třeba i s láskou (bez úmyslu ublížit) ji pohladí, tak to způsobuje bolest. Ale člověk přece nechce, aby ho něco bolelo, tak odmítá všechny, kdo kolem té „jeho“ rány třeba i jen projde.
A rána bolí, hnisá a mokvá a je jediná cesta, pokud na ní člověk nechce zemřít.

Nejen se podívat, ale přímo se jí dotknout – rozmotat obvazy, všechny vrstvy… Ránu vyčistit, vydezinfikovat, sešít, a zavázat do čistého a nového obvazu… Obrazně řečeno – rána potřebuje dotyk lékaře.

Proč to vykládám? Ono to tak totiž funguje nejen u ran fyzických, ale i u ran vnitřních. Když nás něco zraní – a je celkem jedno, jestli je to tělo nebo duše, je potřeba k té ráně přivést lékaře. A odstranit všechny ty nánosy. Jak často lidé říkají: „Já bych chtěl zapomenout… Chci na to nemyslet… Já už jsem si zvykl…“

Nikomu se nechce dotýkat své rány, protože rána bolí. A není pěkná a nevoní. A při každém pohledu na krev a na bolest se člověk dotkne své omezenosti: „Nejsem zdaleka tak silný a nedoknutelný, jak bych si přál. Jsem slabý a zranitelný.“

Ono, v podstatě je jedno, jestli člověku tu ránu udělal někdo jiný, nebo si jí způsobil sám, třeba nějakým hříchem, který je hodně zraňující. Je celkem jedno, jestli se s ranami setkáváme u sebe nebo na někom jiném, protože každé setkání s bolestí je zraňující. Každá rána potřebuje uzdravení.

Náš dokonalý Bůh na nebesích – co nám k tomu může říct? Nemá tělo – nemůže mít žádné rány. Katechismus nám říká, že je nanejvýš blažený a šťastný – tedy ani srdce nemá zraněné. „Jo, ten je nad věcí“. A tak nám tyto řeči představují Boha jako nějakého Supermana. „Ten je v pohodě. Neví co je bolest, nic není problém, všechno ví, všechno může – sice nic moc nedělá, ale je King. Dont worry, be happy…“

A my ho vyznáváme, modlíme se a zpíváme mu, třeba jako andělské chóry, a děláme mu jeho radost ještě větší když třeba náhodou dodržíme nějaké to přikázání a máme pocit, že mu tím jeho pocit štěstí ještě zvětšujeme… A někdy ho dobrými skutky dokonce uplácíme aby nakonec ze své blaženosti alespoň zdálky z nebíčka shlédl na tu naší bídu…

A ono to nefunguje. Máme pocit, že na ty naše bolesti a rány jsme úplně sami. Připadáme si bezmocní – vůči našim ranám, připadáme si bezmocní, když se setkáme s bolestí někoho druhého… co máme dělat? Náš Bůh, jakoby nebyl.

A on skutečně není. Tedy přesněji řečeno – on není tam, kde si myslíme, že je. Bůh není Superman – a proto když se podíváme na místo Supermana a ono je prázdné, máme pocit, jakoby nebyl sám Bůh. A kolik lidí už tímto způsobem opustilo víru, protože se pokusili Boha nacpat do role Supermana, a když se jim tam nehodil, tak to „zabalili“. „Bože, modlil jsem se… a nic. Prostě nejsi, nefunguješ. Tak já si poradím sám… Bez tebe, bez Boha…“
A zůstali ve své bolavosti a zraněnosti sami, „zahořkli“ a svůj život zasvětili boji s neexistujícím Bohem – asi všichni takové případy známe. „Kdyby byl Bůh, nebyly by války, nebyly by koncentrační tábory (nebylo by zlo v mém životě…)“

Ježíš nám ale ukazuje Boha jiného. Jak důležitý je Ježíšův dialog s Filipem (Jan 14,5-11)

Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?

Ježíš nám ukazuje, jaký je Bůh.
A jestliže Ježíš uzdravoval, uzdravuje i Otec.
Jestliže Ježíš přebýval s lidmi, přebývá s lidmi i Otec.
Jestliže se Ježíš neštítil hříšníků, neštítí se ani Otec.
Jestliže se Ježíš neštítil malomocných – nemocných, neštítí se ani Otec.
Jestliže se ježíš setkával s trpícími a potřebnými, setkává se s nimi i Otec.

A teď pozor – teď přijde pecka. Ježíš, jakoby mu to nestačilo, tak šel ještě dál – můžete se podívat na kříž.
Prorok Izaiáš, dávno před příchodem Ježíše Krista zvěstoval Boží slovo, Boží proroctví, které svou hloubkou bere dech.
(Iz 53,2-11)
Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.
Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.

Bůh není Superman. Vidíme Ježíše, který jako Boží Syn trpět vůbec nemusel. Nemusel se potit v Getsemanech, nemusel na sebe nechat řvát nějakého Annáše s Kaifášem, Heroda, Piláta… Nemusel se stát terčem posměchu vojáků. Nemusel nést kříž. Nemusel se nechat přibít… On tu bolest vůbec podstoupit nemusel… Mohl odmítnout.

Nutno dodat – „narozdíl od nás“. My jsme na tom přesně opačně – my odmítnout chceme, ale nemůžeme, on mohl, ale nechtěl.
A svobodně (!) na sebe vzal největší rány – rány celého světa, které ho připravily o život.
A tady vidíme Otce. Boha, který vidí, jak mu na kříž přibíjejí jeho jediného Syna. A nikdo nic nevysvětluje, nevyhrožuje, nenadává (jak to někdy děláme my), nevzpírá se, neprotestuje. Mlčí. A proč mlčí? Co má v této chvíli říkat? Existuje bolest, ve které se už nic říkat nedá… Jen mlčet.

A ve chvíli Ježíšových ran, nejen fyzických ale i vnitřních, se stala věc, která změnila běh dějin:
Bůh se dotknul ran člověka.

Známe příběh s Tomášem – „Dokud se nedotknu jeho ran, neuvěřím.“ (Jan 20,25-29) A když Ježíš přišel, nabídl mu své rány z dotyku. A nabídku víry – „nebuď nevěřící, ale věř“.
Nepochopte to špatně, prosím – Ježíš nabízí Tomášovi, aby se dotknul ran…ale to nejsou Ježíšovy rány. To jsou rány člověka, rány lidstva, rány nás, hříšníků, rány Tomášovy, rány moje, Tvoje…
A nabízí mu je k dotyku, aby člověk Tomáš zakusil, že Ježíš na každou ránou zvítězil.
Že přestože byl smrtelně zraněn žije, a že my máme šanci, i s našima ranama žít taky
Kříž – není symbol smrti, ale symbol života, symbol toho, že se Bůh dotknul ran člověka, symbol naděje, že smrt nevyhraje.

Ne proto, aby si vyzkoušel, „jaké to vlastně je“, ale proto, aby v těchto ranách, tím, že je na sebe vezme, nabídl člověku uzdravení a v konečném důsledku i „uzdravení smrti“ ve spáse.

My neoslavujeme bolest a rány – to není ani nic pěkného ani nic žádoucího. Nejsme jako křesťané masochisti.
My oslavujeme, že Bůh na sebe vzal naše rány. – Oslavujeme, že v tom, co na náš život bolestně doléhá, nejsme sami.
Ale že právě ve svých ranách můžeme vnímat Boží blízkost. Ne že by to Bůh pro nás chtěl a plánoval, ale naopak, že když na nás něco těžkého dolehne, že nás neopustí.
Oslavujeme to, že Ježíšovo přijetí ran, způsobilo, že všechny naše bolesti a rány nebudou mít v našem životě poslední slovo. Že vůči nim nejsme bezmocní.
Oslavujeme, že Bůh – Ježíš – je větší než všechny naše rány – a že nám nabízí uzdravení a spásu.

Bůh, který se nedotýká ran člověka je neautentický, nepravdivý.

Nemusíme se bát, odkrýt naše rány a rány lidí okolo nás před Ježíšem.
Nemusíme se bát odkrýt před Bohem ani naše slabosti, ani bolesti, ani naše hříchy – Ježíš přišel uzdravovat. A přichází stále, každý den, aby zlo nezvítězilo.

To všechno není jen nějaká psychologická berlička, aby se nám tu „nějak líp žilo“ – to je křesťanská realita – bez které křesťanství nemá ani cenu, ani sílu, ani smysl.

Proč je to tak důležité?
Naším cílem není bezproblémový pohodlný život – jak se nám to často snaží vnutit reklama: „Dobrý život bez vrásek, mladé tělo, geniální myšlení, žádné problémy, žádné starosti – a bolest, na tu přece máme prášky, ne? Žádné stáří, se všemi komunikujeme, ve vztazích jen úsměvy – máme přece telefony a skvělé operátory…“ Tohle je jen reklama. Takhle to nefunguje – život není ideální.
A buď se vším tím porveme s vědomím, že na to nejsme sami, a že náš Bůh je v tom všem s námi a připravil nám život na jehož konci je spása a společenství s ním a s ostatními lidmi.
Anebo rezignujeme a budeme se utápět v sebelítosti, a místo života budeme živořit a panicky se vyhýbat všemu co se nám na životě nelíbí.

Já vím, a mnohokrát jsem zakusil – Bůh uzdravuje…

Moc vám přeji, abyste ve svých ranách a v ranách lidí okolo vás zakusili, že je to Bůh, kdo se vašich ran dotýká, nese je spolu s vámi a uzdravuje vás.
Až budete rány svých hříchů otvírat při sv. smíření, přeji Vám, aby pro Vás zpověď byla setkáním s uzdravujícím Ježíšem.

– – –

Tak, tolik přednáška. Následovala ještě krátká modlitba a večer pak velká modlitba s prosbami za uzdravení. Ale to už sem na Signály dát nejde, to je potřeba „řešit“ přímo s „Lékařem“. Ať Vám v tom Pán žehná…