Je zvláštní, že někteří lidé problémy se sebepřijetím mají, a jiní ne. Někdo je sám na sebe citlivější, než ostatní. Určitě mi navrhnete, že je to nesmírně nespravedlivé – tedy přesněji řečeno – lidé, kteří se sebepřijetím nějak bojují, mi to budou říkat… 🙂
A můžeme zůstat u nářků, jak je život nespravedlivý, jak je svět nespravedlivý, jak jsou nespravedliví druzí lidé – to, že je nespravedlivý Bůh – to si takhle nazvat netroufneme, protože „co kdyby“… A přitom je to v těch ostatních nářcích většinou stejně obsaženo.
Od té doby, co se tímto tématem zaobírám, mě kontaktovalo hodně bratří a sester – a docela dost lidí i zde na Signálech a ptali se mě na otázky, které je trápí. „Robe, jak? Co s tím mám dělat? Chci konkrétní rady… Já už nemůžu… Nikdy se nepřijmu…“
A já chci pomoct. Chtěl bych těmto mým bratřím a sestrám pomoct, aby nemuseli zbytečně trpět. Aby se přijali a sami na sobě zakoušeli realitu, která je, ale která je jejich očím zatím skrytá – že je totiž stvořil Bůh a že je miluje. Jenže ono to nejde.
Jak už jsem tady na blogu zmínil – sebepřijetí – to není stav, ve kterém nám (snad jednou možná) bude dobře. Ale je to životní postoj který spojuje dvě bytosti – mě, jako člověka – a Boha, jako mého stvořitele. Jenže tady nepomůže vědět – tady je potřeba zakoušet. A pokud narážím na nějakou svou slabost, nebo nějaký hřích, někdo možná svou podobu nebo své tělesné vlastnosti, na všechno to, co by chtěl mít ve svém životě jinak…, tak můžu přečíst stohy knih, být na přednáškách, prolistovat internet dvakrát sem a tam – ale nebudu zakoušet Boží lásku na svém životě – je mi to k ničemu.
Cíl sebepřijetí není tedy pohled na sebe a „poplácání si“ po rameni, ale je to pohled na Boha a na jeho lásku ke mně. Je to postoj důvěry, že mi dal vše, co potřebuju pro svůj dobrý život. Postoj vděčnosti za to, že mě přijímá takového/takovou, jaká jsem. Je to postoj přesvědčení, že se nemusím změnit, abych si „zasloužil“ jeho požehnání. Je to postoj vnitřního odporu ke hříchu a ke zlu v mém životě – i když zrovna v tu chvíli nad ním nedokážu zvítězit. Je to postoj odevzdanosti do Božích rukou s důvěrou, že na mě naplní své zaslíbení.
A to všechno je krásné – a rozdíl mezi tímto ideálem a tím, jak to vypadá v našem životě může být velmi, velmi bolestný. A já bych Vám teď chtěl nabídnout pohled, který Vám může být nástrojem, jak tuto bolest zvládnout a proměnit.
Každý z nás má životní cestu, a různé způsoby, jak po ní kráčet. Jsou lidé obdarovaní, kteří těmi svými dary svou životní cestu vytvářejí – každý jinak. Někdo má dar slova a svědčí o Boží lásce. Někdo má dar naslouchání, někdo dar uzdravování. Někdo má dar léčit tělo, jiný dar léčit ducha. Někdo je nadaný v technických otázkách, někdo má dar poznání a učení. Každý má nějaký dar. Vzpomínám na jednu vánoční pohádku, která vypravuje, jak oslík v Betlémě poznal svůj dar – že může dýcháním aspoň zahřívat novorozeného Ježíše. Někdo má dar, že nemusí svůj vztah k sobě řešit – má schopnosti, vlastnosti, vzhled, sílu…
A každý člověk nějak pracuje na své životní cestě na své spáse. Jenže – nikdo není hotový – nikdo není u cíle už zde na zemi.
Člověk, který je vnitřně velmi silný se musí stále znovu a znovu učit tuto svou sílu ovládat a zvládat. Člověk, který je velmi moudrý a vzdělaný se musí učit snášet ty, kdo vzdělaní a moudří až zas tak nejsou. Člověk, který se velmi soustředí na své pocity a na „srdce“, musí se učit podřizovat své pocity svému rozumu a naopak – člověk rozumový, který by chtěl mít vše seřazené a naškatulkované potřebuje vyvažovat své schopnosti srdcem, protože jinak bude tvrdý. A tak každý člověk s něčím bojuje a svým specifickým způsobem na své životné cestě a spáse pracuje.
A tak si říkám – ona ta naše duchovní cesta nemůže vést právě skrze sebepřijímání. Krásně to jde vidět na duchovní cestě s bojem s nějakým hříchem. Někdy Pán dá, že nad ním s jeho mocí zvítězíme hned. Někdy se musíme víc snažit a víc modlit, a nakonec se nám to po krátké době podaří. Ale jsou hříchy, se kterými se nedaří bojovat. I když se člověk snaží, tak znovu a znovu podléhá. A buď zvolí cestu rezigance („já už nikdy jiný nebudu a tak na to všechno kašlu“), nebo zvolí cestu duchovního boje (a upadá do hříchu a povstává, a znovu upadá a znova se utíká k Bohu a ze svého hříchu povstává) – můžeme tento způsob nazvat cestou duchovního povstávání.
Jestli ono to takhle nepůjde i se sebepřijetím. Takový kopernikovský obrat – ne „jak se přijmout a problémům se sebepřijetím se vyhnout“, ale růst právě skrze opětovné pozdvihování pohledu k Bohu a skrze modlitby a snahu povstat ze svého sebeodmítání a znovu a znovu objevovat Boží bezpodmínečnou lásku a přijetí. Znovu a znovu se dívat na Boží ruce, na jeho dílo proto, aby člověk sám v sobě mohl poznat ten Boží podpis, který nám zaručuje, že jsme Boží synové a dcery – že máme svého otce, kterému nevadí, že jeho dítě není nejlepší a nejkrásnější – protože v jeho očích je dobré a krásné.
Každý člověk může k Bohu místo „já chci abys mě toho zbavil“ volat „oslav se na mě a dej, ať se na mě naplní Tvá vůle“. Troufnu si tvrdit, že tento životní postoj je daleko, daleko důležitější, než to nejdokonalejší sebevědomí, protože v nás samých přenechává prostor pro Boží působení – a tak člověk neroste z vlastních sil – z vlastních schopností, ale z moci Boží.
Tak se boj se sebepřijetím může stát plodnou a důležitou duchovní cestou. Má to ještě několik výhod – pokud totiž za problémy se vztahem k sobě může Nepřítel naší spásy (a to často stojí), pak mu touto duchovní cestou můžeme elegantně vzít vítr z plachet – protože místo, aby nás problém se sebepřijetím od Boha vzdaloval (a to vzdaluje vždycky), tak nás k Bohu bude ještě pevněji přivádět a poutat. Další výhoda je, že na takové cestě člověk hned tak nečeká, že by došel svého cíle. Tím roste ve ctnosti trpělivosti a vytrvalosti – a je daleko odolnější vůči dalším selháním a případným pádům – ví, že je „na cestě“ a že jeho růst je pomalý a neupíná svou pozornost k nepřicházejícím náhlým zázrakům. Není zbytečně ještě víc frustrovaný…
Nechci, aby tento článek vyzněl jako rada typu: „Vyděržaj, pianiěr.“ z Pelíšků. Naopak – tato duchovní cesta není cesta pasivity a „držení“, ale naopak cesta aktivního vyhledávání Božího působení v životě člověka a cesta neustálé konfrontace, kdy člověk s upřeným zrakem na Krista trpělivě nese „obtíže a horko dne“ s nadějí na odměnu (viz Mt 20,1-14).
A abyste neřekli, že pouze teoretizuju, nabídnu vám dokonce jeden Biblický příklad sebepřijetí jako duchovní cesty. Týká se sv. Pavla a je popsán v druhém listě do Korinta. Pavel píše:
A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2Kor 12,7-10)
Kéž v tomto textu najdete sílu i inspiraci všichni, kdo se sebepřijetím bojujete. Bojujte 🙂
Ať vám Pán žehná.