Dopis nevěřícímu příteli 2

Možná si myslíš, že my, křesťané, máme ve všem jasno. No jo, nemáme. Víra s sebou, stejně jako každý jiný vztah, nese mnohé pochybnosti. Ovšem pozor, my ty pochybnosti vlastně tak trochu potřebujeme, protože skrze ně naše víra roste.

Dokonce si mnoho lidí myslí, že my, křesťané dokážeme odpovědět na všechny otázky ohledně naší víry. Ano, jistě, mnozí z nás absolvovali nějakou základní výuku náboženství, někteří lidé se sami zajímají a sebevzdělávají se, někteří dokonce vystudovali vysoké školy – a přesto neví. Někteří nedokážou argumentovat, pro některé je to příliš osobní, někteří lidé volí nevhodný způsob, a někteří prostě neví. A drtivá většina se necítí dobře, když nedokážou odpovědět. Co s tím? Tebe bych poprosil o trochu taktu. To, že někdo nedokáže argumentovat neznamená, že se ve všem mýlí. A jim bych s klidným svědomím doporučil, aby se podívali tazateli do očí a s úsměvem řekli: „Nevím.“ Nikdo neznáme odpovědi na všechny otázky. A zvlášť některé otázky jsou hodně těžké. Třeba otázka po smyslu lásky je hodně záludná. Pokud si někdo odpoví na to, proč má někoho rád, tak to nemusí být láska ale prospěch, pokud si někdo neodpoví, neznamená to, že je láska zbytečná. Některé věci se dají „spatřit“ jen srdcem, jak krásně říká Exupery, ale srdce vždy nedokáže vyjevit, co v něm vlastně je.

Na některé otázky ale neumí odpovědět ani ti hodně „študovaní“. Proč? Protože víra není jen naše lidská konstrukce, kterou by bylo možné beze zbytku rozpitvat a popsat. Je důsledkem vztahu mezi člověkem a Bohem. A my, věřící, k Bohu můžeme přistupovat pouze jako k velikému Tajemství. Neboj, to není výmluva, která by měla zakrýt naši hloupost nebo lenost. Je-li Bůh bohem, tak nás bytostně převyšuje. A jestli nás převyšuje, nejen že si ho nemůžeme „ochočit“, ale i když se nám dává poznat, tak vždy můžeme vnímat pouze to, co nám dovolí a čeho jsme schopni. A to, že narazíme na nějakou hranici poznání je naprosto přirozené a normální, i když někdy nepříjemné. Vlastně je to ale také dobrodružství – vede nás k poznávání, k objevování a k touze. Toto napětí nás podobně jako věda vědce neodrazuje, ale láká a popohání.

A také uznej – spousta věcí se vyvíjela léta. Křesťanství je už bezmála dva tisíce let staré. Je to živý organismus, který roste, hledá cesty a postupuje. A za tu dobu už toho bylo pojmenováno, napsáno, řečeno a odpřednášeno opravdu hodně. Není v lidských silách všechno znát – podobně jako ve všech ostatních oborech. Napadají mě otázky: Musí se člověk orientovat v otázkách valenčních elektronů a jejich příslušných orbitalech proto, aby zapnul elektrický vypínač a rozsvítil žárovku? Musí člověk umět vysvětlit princip polovodičů a znát Booleovu algebru aby si mohl zapnout počítač nebo mobil? Musí člověk znát vesmírné zákony, aby se podíval na hvězdné nebe? Musí člověk znát princip fotosyntézy aby se mohl rozplývat nad krásou květiny? Vidíš. Stejně tak člověk nemusí znát všechny odpovědi na to, aby mohl naplno prožívat víru.

Ale napadá mě ještě jedna věc, která s tím souvisí. Možná i Ty jsi poznal a potkal křesťany, kteří dělali dvě věci, které jsou „přes čáru“. Ti první se hádají, ti druzí se snaží svou víru někomu vnutit. Oba tyto postoje mají jednu věc společnou – agresi. Někdy za tím může být vlastní nejistota, manipulativní povaha, někdy dokonce opravdu dobře míněná snaha prosazována naprosto špatným způsobem. Neznám všechny motivace. Ale z vlastní zkušenosti vím, že některé věci se prostě nepovedou i když je člověk myslí dobře. Ale nad tím bych se chtěl ještě hlouběji zamyslet později. Naše víra nás opravdu nevede k agresi. „Lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš,“ je jasně napsáno v Bibli. Důsledkem agrese je pochopitelný odpor, který samozřejmě přinese víc škody, než užitku.

A co je úplně nejvíc špatně je, když křesťan bere nevěřícího jako méněcenného a pohlíží na něj s despektem. Tak k tomu nás, naše víra už vůbec nevede. Trojice Ježíšových nejdůležitějších požadavků zní: „Miluj Boha, miluj bližního, miluj sebe.“ V lásce není pro žádný despekt místo. Neznamená to, že se vším souhlasíme, ale že v druhém člověku vnímáme svého bližního – opět jeden náboženský termín – že v druhém člověku vidíme člověka, se kterým musíme jednat lidsky. Ale sám víš, že je to někdy hodně těžké. A věřící v tom někdy selhávají úplně stejně jako nevěřící.