Chyby církve

Jak často se setkávám s tím, když mi některý bratr nebo sestra ve víře řekne: „S vírou problémy nemám, ale mám problém s Církví.“ Vždy to ve mně vzbudí rozporuplné reakce. Já mám Církev rád a tak na ni samozřejmě nechci nechat „kydat“, ale zase na druhou stranu dokážu pochopit, že jsou lidé (a pravděpodobně jich bude o pár milionů víc), kteří mají s Církví úplně jiné zkušenosti, než právě já. A někdy jiné hodně…

Nebojím se ani mluvit ani psát o chybách Církve – před Církví – s jedinou podmínkou – musí to být konstruktivní. Nadávat, stěžovat a „kydat“ umí každý „hlupec“, ale pokud má člověk někoho rád, tak si rozmyslí co a kdy řekne, co to způsobí a jestli to povede k nějakému zlepšení. Církev tvoří (mimo jiné) obyčejní chybující lidé – a pokud vytknu pravdivě chybu a udělám to způsobem, který druhého neuzavře, ale motivuje upravit chybné jednání, vyhrál jsem. Nevím, jestli se mi to tímto zamyšlením podaří – uvidíme. 🙂

A tak si říkám, že by možná nebylo špatné se nad tímto tématem zamyslet. Jak často slyšíme třeba v médiích: „Církev udělala tohleto, a tamhleto…“. Jenže to nic nevypovídá o samotné Církvi. Ani skutečnost, že některý představitel církevní hierarchie udělá nějaké (pro mě nesrozumitelné nebo nepřijatelné) rozhodnutí, nevypovídá o Církvi mnoho. A pokud zahlédnu nějakou lidskou morální chybu (byť hroznou), nemohu přece „vylít dítě i s vaničkou“, odsoudit celek a konstatovat: „Církev je hrozná.“

Pokusím se zamyslet nad tím, jak je církev vnímána – a možná se mi tak povede dobrat i k tomu, co si myslím, že Církev je.

Vybral jsem název článku: „Chyby Církve“ 🙂 I když popravdě by měl znít spíše „chyby ve vnímání Církve“ – ale protože to nerozlišuje mnoho křesťanů, dopustím se záměrně této chyby (alespoň na lingvistické rovině) i já :).

Chyba první: „Bezhlavec“

Tato chyba patří mezi ty, které většinou vůbec nejsou vidět. Když se ptám věřících, kdo patří do Církve (i když přesněji by otázka zněla k Církvi), tak mi ti, kteří dávali pozor při výuce náboženství odpoví: „pokřtění lidé“. „A kdo dál?“ ptám se. A to je už tenký led. Občas narazím na několik vzdělanců, kteří ví o tzv. křtu touhy (katechumen, který zemře – a který touží po křtu) nebo o tzv. křtu krve (nepokřtěný mučedník pro Krista), ale většinou se setkávám s nechápavými pohledy – kdo že by to jako mohl do té církve ještě patřit. Někdy se dostaneme k rozlišení pojmu věřící/nevěřící, ale bohužel to jsou množiny, které jsou na Církvi z principu nezávislé (znám i věřící nepokřtěné a možná ještě víc pokřtěných nevěřících) A dál nic. „Nic?“ ptám se? „Nic.“ No, a tohle „nic“ mě dokáže docela rozčílit. Teď už se docela držím, protože nabírám zkušenosti, jak na mnohé lidi, které mám rád působí mé „výlevy“, ale dřív… No škoda mluvit. Je tragické, když člověk, který je pokřtěný netuší, že k Církvi patří také Ježíš Kristus (ne jako přívěšek katechismu) ale jako její hlava. Jestli pak to není forma náboženství bez Boha? Když se podívám na Církev, tak se přece potřebuji nutně nejdříve konfrontovat s tím, kdo je její hlavou. Katecheté opakují, že křtem se stáváme součástí Církve a že po křtu patříme ke Kristu, jakoby to byly dvě věci – ale málokdo z nich to spojí. A je škoda, když neřeknou, že mezi člověkem a Ježíšem vznikne křtem pouto, kterým se vlastně uskutečňuje Církev. A přitom tak to je. Jestliže svým životem směřuji k Ježíši Kristu, jestliže se k němu modlím, snažím se být jeho učedníkem, přenechávám mu prostor ve svém životě, jak bych nesměřoval k Církvi, nemodlil se v Církvi, nepatřil do společenství učedníků v Církvi a nepřenechával jí také ve svém životě prostor?

Z těla jdou amputovat téměř všechny končetiny. Jen hlava ne… Ale Církev měla smůlu, protože mnohým křesťanům se to (alespoň v jejich přesvědčení) dokonale podařilo.

Chyba druhá: „Oni“

Druhá chyba je naopak vidět velmi dobře. „Církev – no to jsou oni.“ „Kdo?“ „No faráři…“ (a biskupové a diakoni a papežové) Tato chyba vzniká ze záměny slov „Církev“ a „Hierarchie“. Vidíte, a normální člověk by řekl, že si tato slova vůbec nejsou podobná… Celá Kristova církev se skládá ze tří součástí. Ježíš Kristus (jak bych na Něj mohl zapomenout:), Boží lid (někdy se mu také říká „laici“) a hierarchie. Hierarchie je nositelkou tzv. služebného kněžství a je pokračováním činnosti Ježíše a jím ustanovených apoštolů. Dříve byla se slovem hierarchie spojována vláda – dnes se navracíme ke kořenům, proč vlastně vznikla a jednoznačně je spojována se slovem „služba.“

Papež se podepisuje Servus servorum Dei (služebník služebníků Boží) a já věřím, že to není jen nějaká zbožná fráze. Nese velikou zodpovědnost za věřící před samotným Bohem. A jeho služba nespočívá ve vládě, aby lidem říkal, co smí a nesmí, ale v tom, aby byla (pokud možno všem lidem) hlásána radostná zvěst (evangelium) a aby se na celém lidstvu naplnil záměr Ježíše Krista – který přišel zachránit lidi z moci zla a pozvat je do Božího království. Když mluvíme o biskupech (v čele s papežem), vybaví se mi scéna z večeřadla, kdy Ježíš (Boží Syn) si vezme nějaký kus hadru, ováže si ho kolem boků a On (Bůh) svým učedníkům (rybáři, celník, zrádce – prostě lidi) prokazuje otrockou službu a umývá jim nohy. Nepochopitelné. A stejně nepochopitelné je i jeho přání, aby totéž dělali i učedníci. (Jan 13,14-15) Tedy ne vláda, ne moc, ale služba. Ano, dneska už ta služba vypadá jinak, ale když odcházíme od svátosti smíření, která z nás smývá to, co by nedokázala žádná kyselina – náš hřích – a děje se to právě službou Církve. I dnes hierarchie Církve slouží.

Jiné označení pro Hierarchii je „Magisterium“. Česky „Učitelský úřad Církve“. A zde, přestože článek budou číst asi i žáci a studenti – musím říct, že služba se někdy může projevit i učením. Církev nás učí, jak dojít spásy. Stejně jako Ježíš učil své učedníky. Jo, učení někdy bolí, ale když je vám špatně, jděte k lékaři, který se na fakultě pořádně neučil…

Součástí Církve jsme i my všichni. I člověk, který není součástí hierarchie, je součástí Církve. I on je nositelem Kristova kněžství „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 Petr 2,9) Doby, kdy se hlásání evangelia přisuzovalo pouze kněžím (aby bylo komunistickým režimem lépe kontrolovatelné a potlačovatelné) jsou (snad) už dávno pryč. Ale vnímání Církve jakoby se v diktatuře zastavilo.

Církev, to nejsou „oni“. To jsme „my“ spolu s „nimi“ spolu s Ježíšem Kristem.

Chyba třetí: „Papírnictví“
Takové vnímání církve se nejčastěji vidí u kněží. Když někdo přijde pro nějaké potvrzení – samozřejmě nejlépe s razítkem, tak je těžké se ubránit domnění, že součástí Církve je i tzv. úřednický šiml. A když se nezúčastněný dozví, že Církev má dokonce i svůj zákon (Kodex kanonického práva se to oficiálně jmenuje), tak si řekne – no tak byrokracie zasáhla vše – i Církev.

A když se pak někdo setká se služebníkem Církve, nebo i s věřícími, pro které je důležitější papír, než člověk, pak je nová chyba ve vnímání Církve na světě.

Nejsem anarchista, nejsem rebel (i když někdy trošinku :). Uvědomuji si, že všechna pravidla a zákony mají svůj smysl, logiku a účel. Ale čemu se bráním – a bránit budu – dívat se na člověka „skrz papír“. A tvrdím, že Církev si myslí totéž, když říká, že „Salus animarum est prima lex Ecclesiae.“ „Spása duší je prvním zákonem Církve.“ Nikdy nechci jednat a nikdy nechci v lidech (byť nevěřících) probouzet představu, že Církev je úřednický systém. Jenže vidět i v papírech člověka, to neumí každý. Hodně mi pomáhá vrátit se v mysli těch pár set let zpět, podívat se na Ježíše, který uzdravoval, aniž by vyžadoval po malomocných doklady, který odpouštěl, aniž by držel v ruce razítko, který hlásal, aniž by se oháněl paragrafy… A Ježíš, to je Církev, to je její hlava…

Chyba čtvrtá: „Utopie“

Čtvrté chyby se nevědomky dopouštějí mnozí „skalní“ katolíci. Mnoho jich pláče, jak „Církev již není to, co bývala. Jak je vše dobré již dávno pryč, jak dnes chybí úřad svaté inkvizice…“

Jestli ale Církev není to, co bývala, tak co to tedy je? Zanikla? Zkazila se? Zbloudila? Netvrdím, že někteří lidé a názory nezanikli, někteří lidé se dokonce i zkazili a mnozí i zbloudili. Ale reprezentuje-li Církev její hlava (Ježíš Kristus), pak si rádobymoudré řeči o zbloudění a zkažení nějak nedokážu vysvětlit.

Církev není systém, který v dějinách podlehl nějakým změnám ve své podstatě nebo nauce. Ano, mění se její tvář, stejně tak, jako se mění v průběhu života tvář člověka. Ale hlava zůstává stejná. A obsah také. (Prosím, teď se odpoutejte od srovnávání tohoto hloupého příkladu – tělo stárne a nakonec skončí… v rozkladu. U Církve máme Ježíšovu záruku, že zničena nebude a stejně tak jako Ježíš přemohl smrt a vstal z mrtvých, tak bude i Církev trvat s Ježíšem Kristem – narozdíl od našich ubohých stárnoucích a umírajících těl).

Podchybou „utopie“ může být pohled na Církev, ve které jsou pouze dokonalí a naprosto pravověrní lidé. Tato představa bohužel trochu zavání sektářstvím. Ježíš sám říká, že nepřišel pro spravedlivé, ale pro hříšníky (Mk 2,17) – a hříšníci jsou (byli a budou) součástí těla Církve – už jen proto, že hříšníci jsou všichni (1Jan 1,8) 🙂

Církev – to není „elita“. Dokonce ani Ježíš Kristus není „elita“. Jako Boží Syn na sebe vzal tělo člověka, byl započten mezi zločince a potupě zemřel, aby nás zachránil. Dokázal snad někdy tohle někdo z jakékoliv „elity“? Domnívám se, že člověk, který miluje Církev jako elitu, tak nemiluje Církev jako takovou. Ano, Církev je svatá, jak vyznáváme ve vyznání víry, ale není svatá úrovní života svých členů, ale Svatostí Boha, ke kterému směřuje a ve kterém má své eschatologické naplnění. Svatost je cílem lidí v Církvi, nikoliv jejím rozpoznávacím znamení…

Kéž bychom byli všichni svatí – kéž bychom všichni došli po naší smrti do náručí našeho Otce… Ale teď na tom ještě musíme s Ním spolupracovat.

Chyba pátá: „Minulost“

„Církev udělala tohleto, a tamhleto, a schválila tohleto – tedy: Církev je špatná.“ To je školácká chyba ukazující rychlé odsouzení od pasu, aniž by se myšlenka ohřála v mozkových závitech autora. Stejnou logikou mohu říci: „Člověk udělal tohleto, a tamhleto, a schválil tohleto – tedy: Člověk je špatný.“ A tím odsuzuji automaticky bez mrknutí oka i sebe. Ale po dalším zamyšlení mi dojde, že chyba jednotlivce neznamená, že je celé společenství hodno zavržení…

Zkusme se stejnou optikou podívat na sebe. Pravděpodobně každý člověk udělal ve své osobní historii kroky (rozhodnutí nebo jednání), na které rozhodně není hrdý. Za mnohé chyby (např. hříchy) se dokonce stydíme. A málokdo se kvůli svým chybám rozhodne sám sebe zavrhnout. To s Církví je to snazší. Stačí jedno rozhodnutí před x sty lety a hned je Církev špatná. A už tu létají čarodějnice (jejich pálení samozřejmě – jej, to zní teď a tady blbě), křížové výpravy, majetek atakdáleatakdále… Prostě mraky rádobyargumentů, které ukazují, že konkrétní člověk z osobních důvodů odmítá Církev.

Jeden spolubratr ve své úžasné přednášce právě o Církvi řekl, že my vidíme většinou pouze nepatrný kousek Církve. Nepatrný ve smyslu geografickém, časovém, i eschatologickém (mnoho součástí Církve – zesnulých je s Ježíšem Kristem v Božím království a my je také nevidíme). Přirovnával to k obrovskému puzzle, které se rozprostírá všemi dějinami, světem a časem. A velmi nebezpečné je vzít si jeden z těch kousků puzzle, podívat se na něj a říct – to je ošklivý obraz. Puzzle je v pohodě, „Církev je špatná…“ Díky, Tome, za inspiraci 🙂

I chyba se jménem minulost má „podchybu“. Stalo se mi, že jsem zazvonil na jedné nejmenované faře, a vyšel člověk, pravděpodobně kněz (raději jsem to nezkoumal) a jednal se mnou způsobem, že jsem se lekl, jestli jsem snad nezpůsobil světovou válku, epidemii spalniček a nepoobědval jsem jeho nejoblíbenější domácí zvířátko (pozn. autora – ani jedno z toho jsem fakt neudělal). No hrůza. Takové svědectví, taková ostuda. Bylo mi z toho hodně smutno a zodpovědně mohu říci – „tento kousek puzzle je opravdu ošklivej“. Naštěstí je jich tu daleko víc hezčích a dohromady mohou i s těma ošklivejma dát krásný obraz. Mimochodem – o to víc jsem si vážil jiných, podstatně hezčích kousků Církve.

Chyba šestá: „Necítím se“

Tato chyba je aktuální. Nedávno mi jeden člověk řekl větu, která mě zarazila: „Necítím se být katolíkem.“ „No nazdar.“ V čem je problém? Někdy je mi tak mizerně, že se taky necítím být člověkem… A to mám dělat co? Mám vrátit občanku a nechat se na nějakém ministerstvu vyškrtnout z lidstva?

Emoce člověka jsou jeho nedílnou součástí a jistě jsou v jeho životě důležité. Ale když rozhodují o jeho příslušnosti a zásadně ovlivňují jeho rozhodování, pak je tento člověk označitelný jako labilní – protože i emoce člověka jsou labilní. „Někdy se cítím, jindy se necítím… A problém je v tom, že se celá planeta netočí tak, jak se zrovna cítím. Ach jo, jak je ten svět nedokonalý…“ Ne, teď už trochu přeháním 🙂 Možná je ale kámen úrazu jinde. Hned jako zmíněného člověka potkám, chci se ho zeptat: „A co děláš proto, aby ses katolíkem (součástí Církve) cítil?“ Třeba měl fakt jen „blbej den“, možná se setkal s „hrozným kouskem puzzle“. Ještě že Ježíš a Církev je, ať se cítím jakkoliv.

Chyba sedmá: „Wir sind Kirche.“

Tento německý pojem vznikl jako jistý laický trucpodnik vůči hierarchii. Přeložen znamená: „My jsme Církev.“ No, ano, je to pravda, ale bohužel ne celá. Jednak k Církvi patří také její hlava, Ježíš Kristus (a na něj si „patent“ dělat nemůžeme – dokonce ani v německy, anglicky či rusky mluvících zemích – i když někteří bohemisté… ale do toho se raději pouštět nebudu) a pak k ní také neoddělitelně patří hierarchie – úplně stejně jako laici.

Vymezovat se vůči neoddělitelné součásti celku znamená její rozpad. Tuto chybu popisoval již apoštol Pavel v listě Korintským (12,12-20) „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu“, tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.“

„Wir sind Kirche“ je tedy vlastně další ze způsobů amputace, na kterou ale žádná část těla nemá právo. Taková autoamputace – sebezmrzačení. Nezbývá než se slušně zeptat – „A vy sami jste Církví celou a dokonalou? A kterou?“

Asi to ještě nejsou všechny možné chyby, ale číslo sedm je pěkné, ne? Možná se může čtenář cítit býti podveden. Nadpis zněl „Chyby Církve“, a já místo abych „tepal“ do Magisteria, do křižáckých výprav a do toho, jak „dnes Církev není, co bývala“ píšu něco o tom, jak lze Církev zkresleně vnímat. A copak toto není chybou křesťanů – součástí Církve? Vždyť na společenství křesťanů se snáší veliká vlna kritiků – a nevím nevím, jestli se k ní jako křesťané máme stejným způsobem připojit i my, a taky si přisadit… Myslím, že abych se mohl dopouštět nějaké kritiky, musím mít nejprve Církev rád. Podobně jako Kristus miluje lidi. A pokud mám někoho rád, pak jej musím znát – vědět kdo je, jaké má cíle a podobně. Teprve pak jsem schopen konstruktivní kritiky, která vede k prohloubení vztahu, nikoliv k jeho napadání a zničení.

Co to tedy Církev je? Nechci se pouštět do teologických traktátů. Já Církev vidím, jako společenství lidí, které se svým Pánem Ježíšem Kristem stojí před Bohem.

Přeju vám všem, statečným a vytrvalým čtenářům, abyste našli radost z toho, že nejsme sólisti a že Ježíš nás obdarovává možností tvořit jeho mystické tělo. A přeju vám také setkání se společenstvím Církve, které ve vás vzbudí důvěru a pokoj – abyste i vy mohli vidět krásu co největšího pohledu na puzzle Církve 🙂

PS: A moc prosím o modlitbu za Církev… Potřebuje ji, jako ji potřebujeme my všichni.