Nezištnost a velkomyslnost, aneb cizí slova víry v 21. století

Všiml jsem si, že v lidovém vnímání víry je přítomno množství příslibů a záruk. Nejedno soukromé zjevení nám slibuje, že když se někdo bude pravidleně modlit nějaké konkrétní modlitbičky, dostane ty a ty milosti, když bude chodit na mše další milosti, a na mše ve všední den jakoby byla vyhlášena zvláštní prémie. Že máme dělat dobré skutky a ony nám budou vráceny. Odpověď: „zaplaťpánbůh“ dokonce někdy i nahradila naše prostě „děkuji“ a neuvědomujeme si, že z Boha děláme plátce našeho prospěchu. V Božím slově jsou různé přísliby také, ale zdaleka jich není tolik. A proto by se mnozí nejistí mohli upřímně zeptat: „Zapomněl je tam snad někdo zapsat?“

Možná už i na víru přešla tržní ekonomika, kde platí nekompromisní zákon obchodu: „Něco za něco“. Není divu – obchod je všude kolem nás. V životě jsme zvyklí platit a jsme zvyklí, když někdo platí nám. Ve škole získáváme známky za snahu a za výkon, peníze v práci, lásku za plnění povinností v rodinách. Kdo neplní, milován není… Jsme vrženi do obchodního zápasu o lásku.

Myslím, že je dobré si jednou za čas postavit před oči ideál „neobchodnosti“ a nezištnosti – Ježíše. Nemůžeme obchodovat s Bohem. A Bůh to po nás ani nechce. Ježíš dokonce takový přístup na několika místech v evangeliích poměrně ostře kritizuje. Vyčítá farizeům zákonictví, vymýšlení zbytečných předpisů a zákazů, povýšení zákona nad sobotou, tvrdost jejich srdcí apod.

Zřetelně lze zištnost a nezištnost vidět v mezilidských vztazích. V manželství, v přátelství i v rodinách. Myslím si, že zištnost a láska jsou dvě spojené nádoby – kde roste zištnost, zaniká láska. A kde roste láska, není místo pro zištnost. Můžeme tedy vnímat lásku jako protipól zištnosti.

Dalším protipolem zištnosti je důvěra a odevzdanost. Je velký rozdíl vložit sebe sama se svými přáními a potřebami do Božích rukou, anebo se snažit si Boží milost vytrucovat na základě účetního „má dáti-dal“.

Asi největší překážkou v jakémkoli vztahu je sobectví. Sobectví ve víře jde ale poměrně špatně vidět a tak spousta krizí jsou častěji krizemi člověka než krizemi víry.

Se studenty jsem nedávno řešil, co lidé očekávají od náboženství. Překvapilo mě, kolik lidí očekává od náboženství štěstí a záruky věčného života. Kolik lidí očekává od náboženství různé útěchy a posily. Abyste mě špatně nepochopili – tohle všechno k víře patří – ale nemělo by to být jejím cílem. Jediným skutečným cílem víry je Bůh.

Filosof Jan Sokol pronesl na jedné přednášce: „Štěstí je odměna těch, kdo ho nehledají.“ Myslím si, že štěstí, věčný život, vědomí smyslu života pozemského, útěcha a posila, že tohle všechno jsou sekundární účinky pokladu, kterému říkáme víra.

Není fér když někdo redukuje víru a Boha samotného na nástroj pro dosažení nějakého vlastního (byť třeba dobrého) zájmu. Bůh není nájemný kouzelník, kterého můžeme zaplatit nebo uplatit našimi dobrými skutky a cvičeními ve zbožnosti.

Zajímavým indikátorem víry může být to, jestli Bohu dáváme prostor říct „ne“. Nedávat druhému možnost říkat „ne“ na naše požadavky je jednání, které se nazývá manipulace. A manipulace nemá ve světě víry prostor. Vždyť ani Bůh s námi nemanipuluje, ale dává nám dar svobody, abychom se rozhodovali podle svého vědomí a svědomí. I v mezilidských vztazích považujeme manipulaci za špatnou a bráníme se jí. Bůh se manipulaci brání také – nejčastěji asi mlčením…

Potřebu nezištnosti si uvědomoval i sv. Ignác z Loyoly, kterému se připisuje tato modlitba:

Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží,
nauč nás pravé velkomyslnosti.
Nauč nás tobě sloužit, jak to právem zasluhuješ.
Ať dáváme a nepočítáme,
ať bojujeme a nedbáme ran,
ať pracujeme a nehledáme odpočinek,
ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu
kromě vědomí, že jsme splnili tvou vůli.

Možná je víc modlitbou k člověku, než k Bohu.
Bůh slouží – dokonce posílá svého syna, aby prokázal službu nám, lidem.
Bůh dává a nepočítá – nechává slunce svítit dobrým i zlým.
Bůh bojuje a nedbá ran – to ukazuje celý životní příběh Ježíše Krista a zvlášť události kříže.
Bůh pracuje a nehledá odpočinek – můžeme obdivovat jeho neúnavnost na spáse člověka.
Bůh se obětuje – Opět Ježíš a jeho svědectví, že Bůh tak miloval svět…

My také sloužíme, ale jen trochu, jak se nám chce.
My také dáváme, ale dobře počítáme.
My také bojujeme ale tak, aby nás to moc nebolelo.
My také pracujeme, ale hledíme na hodinky, aby nás snad neminul konec pracovní směny.
My se také obětujeme, ale s vědomím, že máme nárok na hojnou odměnu a netrpělivě ji očekáváme.

Nezištný je ten, kdo ví, že je bohatý ve všem důležitém. Sv. Terezie z Avily napsala:

Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.

Nemohu se ubránit několika otázkám: Věřil bych v Boha a šel bych za Bohem jen proto, že je to Bůh? Že je takový, jaký je? I kdyby mi nic neslíbil a nezaručoval? Je pro mě partnerem životním, nebo obchodním? Jsem ochoten zříci se otázky: „Co za to“?

Výhoda obchodního partnerství je v tom, že pokud jeden obchodník nesplňuje očekávání, je možné ho opustit a vyměnit. Mnoho lidí opustilo Boha a svět víry právě z důvodu nesplněných a hlavně neoprávněných očekávání.

Postoj nezištnosti se bohatě projeví ve chvílích různých krizí a pochybností. Dokáže vést k trpělivosti a k určitě moudrosti, se kterou je možné zvládnout různé překážky a zkoušky. Z tohoto úhlu pohledu je nezištnost známkou zdravé víry.

A v neposlední řadě: postoj nezištnosti je důležitý pro postoj děkování a chval. Jsme obdarováni, nebo očekáváme to, co nám podle našeho chápání práva a spravedlnosti náleží?

I naprosto světská (profánní) psychologie dochází k závěru, že největší motivací pro člověka je vědomí smyslu toho, co dělá. A přichází na to zvlášť teď, když na to my, křesťané, tak trochu pozapomínáme. Že by výzva k oprášení, znovuobjevení smyslu, motivace a radosti z toho, co děláme?

Věřím, že máme svou odměnu – máme to nejvzácnější: Boží blízkost a přátelství. Víme o Bohu, žijeme s ním, jsme obdarováváni. Proto máme šanci být velkomyslní a nezištní. K Bohu, i k lidem.