Jak jsem slíbil v „zabijácích modlitby“, tak Vám chci nabídnout jednu praktickou vychytávku k modlitbě, která se mi velmi osvědčila. V jeden okamžik svého duchovního života jsem se sám sebe zeptal: kde se vlastně mám modlit. Ne vždy byla poblíž kaple, kde by byl k modlitbě klid, kde by mě něco nerozptylovalo, kde bych mohl prožít žádoucí samotu setkání – kde bych byl sám s Bohem.
Zjistil jsem, že není jedno, kde se modlím, a že potřebuji i nějaké vnější oddělení místa, kde pracuju, kde se bavím, kde odpočívám – a místa, kde se setkávám s Bohem. Při návštěvě v jednom klášteře, viděl jsem takovou vychytávku – mnich měl na cele malou meditační kapli. Nic moc velkého, nic honosného – prostě místo, na kterém se věnoval pouze modlitbě.
Říkal jsem si, a proč bych si něco takového nemohl vyrobit sám. A povedlo se. První „kapličku“ jsem si zařídil v Mrákově v pokoji na faře, druhou v Rokycanech, v Aši jsem prošel dva pokoje a měl jsem tedy dvě, ve Staňkově další a teď také jednu v Plzni. A funguje to.
Ano, vím, že ne vždy je možné udělat všechno, ale myslím, že téměř vždy je možné udělat aspoň něco 🙂 A mnohokrát jsem si uvědomil, že bez takovéto vychytávky je pro mě modlitba prostě těžší. Jako bych uvnitř svého já věděl, když si sednu na místo modlitby, že teď toto místo a čas (a tím pádem i já) patří Bohu – a toto vědomí je tak zřetelné, že se na setkání s Bohem prostě i těším.
Stačilo několik desek z Baumaxu (Obi, Hornbachu…), pár šroubů, nějaký ten čas, kus koberce a bylo to. Jednou to dokonce byla i jen nevyužitá police. Někde jsem měl koberec a klekátko, někde jen židli, někde něco mezi tím – to není důležité. Někde to byl stoleček, jinde jen police – to také nebylo důležité. Důležité bylo, že to fungovalo.
Osvědčila se mi ikona Krista, kterou jsem měl tu možnost napsat na exerciciích před jáhenským svěcením, ale viděl jsem kapličky s ikonou nalepenou (ikona je prostě víc než jen obraz nebo socha – to jistě potvrdí každý, kdo do světa ikon vstoupil a poznal jejich symboliku). Praktická byla Bible (pro modlitbu nezbytná) a breviář (ten tedy není podmínkou – zvlášť ne pro ty, kdo nemají povinnost se ho modlit), někde jsem měl svíčku a většinou to chtělo světlo, které vedlo k soustředění na podstatné…
Jak jsem se tak různě stěhoval, tak někde bylo místa dost, někde méně, a v jednom pokoji jsem kapli neměl. Po nějakém čase jsem si řekl, že i kdybych měl vyhodit postel, tak pro mě takové místo prostě je důležité – byla to zajímavá úvaha: „Co potřebuju ve svém pokoji víc, než místo kde se budu setkávat se svým Bohem?“ Nakonec jsem těch 50 cm našel, a postel mohla zůstat.
Ale nemyslete si, že zbudovat si kapličku stačí… Bohužel – nikoliv. I tak je potřeba o modlitbu bojovat a snést chvíle vyprahlosti a věrnosti (Boží i lidské).