Po několika měsících přemýšlení (vlastně po několika letech…), jsem se rozhodl otevřít tady na Signálech nové téma.
Jak to všechno začalo? Když jsem studoval na Katolické teologické fakultě a připravoval se na svou kněžskou službu, byl jsem stejně jako všichni mí kolegové bohoslovci postaven před volbu tématu závěrečné diplomové práce. Měla mít 80 stran a měla být odpovídající „vědecké“ úrovně. To byly podmínky „zvenčí“, které jsem musel splnit. Mimoto jsem měl také podmínky „vnitřní“ – práci na „diplomce“, která se po schválení a oznámkování hodí do regálu knihovny, aby se na ní mohl začít usazovat prach, považuji za zbytečnou – a tedy ji dělat nebudu. Proto jsem se začal zamýšlet nad tématem, které by bylo zároveň vědecké, a zároveň použitelné pro praxi.
No a vzpomněl jsem se na jednu přednášku, kterou jsem vyslechl na JUMPu od P. Serafima Smejkala na téma sebepřijetí. Téma, které se dotýká každého člověka a pro křesťana je otázkou života nebo neživota víry jako vztahu s přijímajícím Bohem. A proto jsem se vrhnul do studia psychologie a spirituality a začal jsem pracovat. S mnoha lidmi jsem se na toto téma bavil – ať už jako „zvídavý student“, nebo jako „doprovázející bratr ve víře“, a získával zkušenosti právě v oblasti vztahu člověka k sobě samému. Diplomku jsem dokončil a zastavil se (po vypuštění jedné asi 30-ti stránkové části – milosrdně nemilosrdný zásah oponenta) asi na 117 stránkách. Tuto práci jsem obhájil – Deo Gratias.
Práce splnila svůj účel a stala se pro mě bohatou inspirací pro mé pastorační působení. A stala se mi takovým zdrojem, kmenem, na který mohla sama pastorační práce a služba začít roubovat další zkušenosti. Dlouho jsem chtěl tuto svou práci prohlubovat, a místo suché teorie předložit svým bratřím a sestrám ve víře „něco“, co by mohli ve svém životě víry prakticky použít. A možná, že právě teď je ten „kairos“ – čas příhodný. Tak to zkusím, třeba Pán dá… 🙂 Určitě se mi nepovede napsat každý den nějaký ten příspěvek – přecejen mám svou vlastní službu ve farnosti a nechci ji zanedbávat, ale pokusím se aspoň jednou za čas se na některé téma týkající se sebepřijetí křesťana spolu s Vámi, svými čtenáři, zamyslet. Asi to bude běh na dlouhou trať, ale jak říká jedno přísloví – ať je cesta jakkoliv dlouhá, vždycky začíná prvním krokem. Zkusím tedy ten první krok udělat a budu doufat v Boží pomoc i ve smysl této cesty. Snad vám taková série různých úvah nad tématy, která se přijetí sebe sama úzce týkají, něco kloudného přinese.
Co to vlastně sebepřijetí je? V dějinách spirituality tento pojem nenajdeme – je totiž poměrně mladý. Podobně jako mnohé tzv. civilizační choroby, o který naši předkové neměli ani tušení. Nová doba, nové možnosti, ale také nová rizika a nové úskalí… Na tento nový jev se můžeme podívat z mnoha různých úhlů:
V první řadě je sebepřijetí stav, ve kterém je člověk reálně a pravdivě smířen sám se sebou – neočekává od sebe víc, než je schopen, ale plně využívá své obdarování. Je si zároveň vědom své hodnoty i svých osobních limitů – svou hodnotu nepřeceňuje a jeho limity ho neobtěžují více, než je skutečně nutné.
Sebepřijetí je ale také proces, který velmi úzce souvisí s osobní zralostí – jakoby člověk ve svém životě hledal cestu k sobě samému, poznával se a učil se sám se sebou žít. Je paradoxem života, že nejhorší boje člověka bývají proti němu samotnému. Je to úkol na celý život, který je, jak všichni víme plný zvratů, změn, úspěchů a zákonitě i neúspěchů a krizí. Jak se člověk vyvíjí a roste, tak se mění jeho obraz sebe sama a vztah k sobě.
A do třetice je sebepřijetí duchovní cesta v přijetí Boha a jeho skutku lásky k nám – k přijetí nejcennějšího osobního daru – vlastní existence. V tomto ohledu je sebepřijetí součástí vnitřní duchovní i duševní harmonie člověka, který je otevřený vůči Bohu a s vděčností přijímá Boží plán pro svůj život.
Co sebepřijetí je, můžeme trochu pochopit na jeho opaku. Selským rozumem by opak sebepřijetí byl „sebeodmítání“ (sebeodmítnutí). Možná by se tento stav mohl jednodušeji označit jako vzpoura – vzpoura vůči Bohu (který mi „mě“ daroval), vzpoura vůči sobě (totální nespokojenost a sebe-zmaření) a v neposlední řadě také vzpoura vůči lidem (kteří mě také nepřijali).
Ve skutečnosti ale asi nejvíce lidí válčí mezi těmi to dvěma extrémy. Nějak „válčí“ sami se sebou, a nejenže ztrácí mnoho sil, které by mohli úspěšně využít někde jinde, ale zakopávají na své životní cestě o mnoho zbytečných překážek. „Válčí“ s různými komplexy a mindráky, a zároveň žalostně vyjadřují potřebu (touhu po) přijetí (která je člověku vlastní jako potřeba dýchání) a zároveň ji své svém bolavém srdci odmítají (ať už pod záminkou, že toho nejsou hodni, nebo že jakýkoliv projev přijetí nikdy nenasytí jejich léta zanedbávanou potřebu). A tak krouží a tancují okolo sebe takový bolavý tanec výčitek, neodpuštění a nesmíření. Jejich jednání i postoje jsou naplněny různými obrannými mechanismy, které způsobují, že se člověk i v relativně normálních situacích chová „divně“ a že nemůže naplno prožívat svůj život. I o těch tu ještě bude řeč.
Základní východiska sebepřijetí
Pro život potřebuje člověk mnoho věcí. Potřebuje vzduch, vodu, potraviny, fyziologické podmínky, druhé lidi, vztahy… Jsou to taková základní východiska pro život těla. Bez potravin vydrží člověk týden, bez vody pár dní, bez vzduchu pár minut… Jaká jsou ovšem základní východiska křesťana pro sebepřijetí – nebo pro pozitivní vztah k sobě samému, ke své existenci? Je tu několik podmínek, bez nichž by to možné nebylo.
1. Člověk je stvořen Bohem
2. Člověk je z podstaty stvoření dobrý a svobodný
3. Člověk je přijat Bohem
4. Přijetí sebe sama je možné
5. Přijetí sebe sama je krásné
ad 1)
Člověk je stvořen Bohem. Jedna ze základních pravd víry – a postupem času si uvědomuji, jak významná. Dokonce se odvážím říci – „klíčová“. Tato pravda totiž není jen nějaké mrtvé a suché zkonstatování původu člověka ani žádaný terč pro lidi, kteří se klanějí nějaké modle evoluce, aniž by sami sebe považovali za pouhé myslící shluky bílkovin. Tato pravda je nosná pro život člověka a pro vědomí jeho hodnoty. Proč? Neexistuje totiž člověk (obecný). Obecný člověk je pouze teoretický termín – existuje pouze člověk konkrétní. Člověk, kterému náleží jméno, kterému náleží úcta a respekt k jeho životu a potřebám. Existuje pouze člověk, kterému dal, jak věříme my, křesťané, život Bůh. Kterému Bůh (nejen obrazně) řekl: „Ano, já chci, abys byl – dávám ti život a tvořím tě podle svého obrazu.“ Ještě se k tomu vrátím. To je důležitá věc. Žádný člověk není dílem náhody (nebo nehody – to je také důležité – a k tomu se vrátím také), žádný život člověka není dílem evoluce – biologického vývoje druhu, žádný život člověka není nahraditelný, a to právě proto, že jeho dárcem může být pouze Bůh. Ono to celé zní hodně teoreticky – do chvíle, než si člověk místo slova „člověk“ dosadí své jméno: „Ano, i mne, stvořil Bůh. I mě dal život.“
ad 2)
Bůh stvořil člověka a, jak nám první kapitola Geneze říká, označil celé své stvoření jako dobré. Jako něco, co může (má schopnost) růst k dobru. Pozor – jako dobré, nikoliv jako dokonalé. Myslím, že není těžké si domyslet, že v okamžik stvoření člověka viděl Bůh právě v těchto svých prvních lidech nejen své dílo, které je dobré a krásné, ale také dílo, které má „své mouchy“. Mouchy ve smyslu schopnosti hřešit a postavit se svému stvořiteli „zády“. Právě tato skutečnost je pro mě osobně obrovským a nezpochybnitelným svědectvím, že věčný a živý Bůh je větší než jakákoliv chyba a hřích „pouze“ stvořeného člověka. Proč to tak Bůh chtěl – k tomu se ještě vrátím – ale zkráceně bych se odvážil shrnout, že tuto cenu Bůh „zaplatil“ za lidskou svobodu a schopnost milovat. Jedině svobodný a milující člověk může být obraz svobodného a milujícího Boha. Člověk je tedy stvořen jako dobrý, ne jako dokonalý, a jeho životním úkolem je skrze následování dobra ve svém životě růst k dokonalosti v Bohu.
ad 3)
Bůh člověka nejen stvořil, ale také se ho ujímá. A toto své ujmutí nepodmiňuje příkazy nebo zákazy. Toto východisko je pochopitelné na příběhu prvních lidí, kterým Bůh sám (po jejich hříchu) udělal kožené suknice, aby zakryl jejich nahotu a kterým (aby je zachránil od většího zla) zamezil přístup ke stromu života. Tento příběh nese veliké poselství o tom, že Bůh dokáže odsoudit hřích, ale přijmout hříšníka, jak to krásně vyřkl (nebo napsal) sv. Augustýn. Bez Božího přijetí nemůžeme směřovat k dobru, bez Boha nemůžeme dělat nic, jak to řekl Ježíš. Boží přijetí – to není nějaký odborně teologický termín – to je realita, která musí být bytostně zakomponována v životě křesťana, protože nepřijímá-li něco Bůh, pak je to prostě nepřijatelné. I my sami můžeme přijmout sebe samé pouze proto, že nás, každého z nás, přijímá Bůh.
ad 4)
Možnost sebepřijetí vychází z vnímání člověka jako člověka Bohem obdarovaného. A obdarovaný je člověk už jen tím, že přijal život, že přijal „své místo“ v Božím srdci. Kdyby sebepřijetí nebylo bytostně možné, pak by nebylo možné přijmout cokoliv od Boha. Další otázkou ale je, jestli je člověk ve své konkrétní životní situaci sebepřijetí schopen. A zde musím pravdivě odpovědět, že bohužel ne. Jsou chvíle v životě člověka, kdy se z různých důvodů přijmout nedokáže, i když by moc chtěl. Podobně, jako člověk chce být zdravý, ale jsou v životě chvíle, kdy zdravý prostě není. Pak potřebuje lékaře… A já věřím, že není lepší lékař, než je sám Bůh. Jediný „Zdravý“. Věřím, že není lepší „uzdravovatel“ (spasitel) než je Ježíš Kristus, který přemohl i smrt. Napadá mě jeden citát z Písma: „Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Řím 8,31-32)
ad 5)
Nejtrapnější bývají zbytečné pády. Pokud člověk padne kvůli své slabosti, nebo pro přesilu protivníka, není to taková ostuda, jako když spadne ze své hlouposti a beze smyslu – zbytečně. Přijetí sebe sama je prevencí mnoha zbytečných pádů, kdy člověk nemusí zakopávat o různé mindráky na své životní cestě. Sebepřijetí je cesta, kdy je člověk za své obdarování Bohu vděčný, a s vědomím své nedokonalosti a svého přijetí Bohem směřuje k cíli své životní cesty, aniž by se přehnaně (!) staral o sebe. Je schopen „vydat“ se, nasadit svůj život pro druhé, pro vyšší ideje, a v konečném důsledku je schopen nabídnout svůj život Bohu. Život je boj (jak to ode mě mnozí znáte 🙂 – mnohé bitvy jsou vyhrané, mnohé prohrané, ale nejhorší jsou ty, které byly prohrány zbytečně. Mnoho rádobypsychologických cvičení sázejí na výroky „máš na to“, „jsi borec“ , „to dokážeš“… Prostě fikce, v jejíž středu je člověk se svou slabostí a nedokonalostí a namlouvající si lži jen proto, aby si alespoň na chvilku zvednul sebevědomí. Naproti tomu nám Bůh říká: „Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. Neboj se, já budu s tebou.“ (Iz 43,1-5)
Člověk si nemusí hrát na dokonalého, protože má vedle sebe toho, který dokonalý je… Člověk, který přijme sebe sama, ví, že je slabý, ale také ví, že kde svou slabostí není schopen, může být jeho silou jeho přijímající Bůh. A to je krása sebepřijetí.
Pokračování, dá-li Bůh, příště 🙂