Abychom se mohli věnovat přímo tématu sebepřijetí je potřeba se nejprve podívat na to, jak to všechno funguje. A zde si musíme „vypomoct“ psychologií – vědou, která se právě děním v duši člověka zabývá. Pro ty, kdo psychologii studují nebo studovali to bude připadat primitivně jednoduché, pro jiné zase příliš teoretické – ty první prosím o shovívavost (nejde o vědu), ta druhé o trpělivost (zkuste si to přečíst víckrát a srovnat to s vlastními zkušenostmi). Tak, směle do toho 🙂
Jak řekl jeden filosof – jediná věc, kterou žádný člověk nikdy nemůže spatřit na vlastní oči je vlastně věc nejbližší – svou vlastní tvář. Je to taková hříčka, která vyjadřuje hlubokou pravdu – sami sebe poznáváme skrze obraz sebe sama. Tento obraz sama – někdy také nazývaný „sebepojetí“ je klíčem k přístupu k nám samým. Ještě dříve, než se zamyslíme nad tím, jak tento obraz vzniká, podívejme se, z čeho se vlastně skládá.
Osobnost člověk je vyjádřena, možná až příliš jednoduše, vyznáním „JÁ“ (latinsky EGO). Když vyslovím toto krátké slovo, jako by mi velmi rychle a velmi celistvě proběhlo mou myslí vyjádření celé mé bytosti. Mého těla, mé duše, mých schopností, vzpomínek, mých silných i slabých stránek, mých názorů, pocitů, tužeb a cílů. To všechno jsem já. Kdybychom chtěli vypsat, co všechno do tohoto mého konkrétního „já“ patří, potřebovali bychom asi mnoho papíru – a zcela jistě bychom na spoustu věcí zapomněli.
„Já“ – to je takový obrovský mikrosvět každého člověka. Když se na „já“ podíváme z jednoho určitého hlediska, které je pro sebepřijetí velmi důležité, můžeme ono „já“ rozdělit do takových dvou částí. „Reálné já“ a „ideální já“. „Reálné já“ je to, co jsem, jaké mám skutečné vlastnosti, můj životní příběh, moje tělo, můj rozum, vůle, schopnosti atd. – prostě všechno, co reálně jsem a co reálně mám. Naproti tomu mé „ideální já“ je to, k čemu směřuji, jaké mám ideály, prostě to, jaký chci být.
K tomu si dovolím dvě důležité poznámky.
– „Reálné já“ se zdá být snadněji uchopitelné. Jenže zde je jedno veliké úskalí – a to úskalí pravdivosti. Jde o otázku: „Jaký opravdu jsem?“ Troufnu si tvrdit, že nemalá část lidí si tuto otázku prostě nikdy nechce položit. Nebo si na ní odpovědět… Jenže i když si pravdivě přiznat nechci, kdo a jaký jsem, tak nutně počítám s iluzí o sobě. Ať chci, nebo ne, nějaké já prostě mám – a žiju s ním. Může to být ale také podobně případu, chtít nakupovat – ovšem s falešnými penězi. Člověk s nimi počítá, ale cena je úplně jiná…
– My, křesťané, máme naše ideální já malinko složitější. Část tohoto našeho ideálního „já“ totiž tvoří náš Bůh. Je to Bůh, který nás chce někam vést, volá nás k zrání a který ovlivňuje naše vnímání hodnot a samotné jednání. Svým způsobem bychom mohli říct, že část našeho ideálního já tvoří něco, čemu Ježíš říká Boží království. Na jednu stranu je to těžší, protože součástí našeho „ideálního já“ jsou položky, které naši bratři a sestry, kteří Boha nepoznali nemají (např. dodržování přikázání), ale zase na druhou stranu na tomtéž místě, tedy v oblasti „ideálního já“, nemají skutečnost, která je velmi důležitá – a to je vědomí Božího bezpodmínečného přijetí a jeho lásky i v naší nedokonalosti.
Tak tedy reálné a ideální já. Mezi nimi je určitý vztah. Napětí. Napětí, které by nemělo být ani příliš velké, ani příliš malé. Mělo by být zdravé. Toto napětí dává životu dynamiku – člověk se snaží směřovat, naplňovat svůj životní příběh, pracovat na sobě, posouvat své hranice, vytvářet nějaké dobré hodnoty. Snaží se růst a pro to potřebuje motivaci. Vztah mezi reálným a ideálním já tuto motivaci zajišťuje.
Problém nastává, pokud je vztah mezi ideálním a reálným já příliš malý. Buď proto, že má člověk svůj ideál položen příliš nízko – myslí si, že se pro jeho dosažení nemusí příliš namáhat, např: „Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, tedy jsem spokojen – jsem dokonalý člověk“ (var. A) nebo pokud je ideál položen příliš vysoko – takový člověk se pokládá za někoho, komu k naprosté dokonalosti už mnoho neschází a proto se nemusí tolik namáhat: „Nejvýš je Bůh, pak já, pak hodně dlouho nic a pak ti ostatní“ (var. B). Tohle se ale mnohým z těch, kterých se to týká velmi, velmi těžko přiznává…
Paradoxní je, že se s téměř stejným problémem setkáme, pokud je rozdíl mezi reálným a ideálním já příliš veliký. Pak je napětí tak veliké, že lidé veškerou motivaci vzdávají, protože si jsou vědomi, že tak veliký rozdíl prostě nemohou překonat. A opět se nám nabízí dvě varianty: buď je sebehodnocení (reálné já) tak nízké, že je standardnímu ideálu příliš vzdálené – v tomto případě je problém v sebepojetí: „Jsem takový smolař, že kdybych měl trpaslíka, tak mi do rána vyroste“ (var. C) anebo je ideál položen tak, že je nedosažitelný: „Nikdy, nikdy, nikdy nebudu takový, jaký chci být.“ (var. D).
Můžeme zde tedy vidět čtyři možné varianty, které nám ukazují čtyři možné příčiny, proč může mít člověk se sebepřijetím problém. Ano, toto ještě vůbec nic neřeší, nicméně k těmto čtyřem variantám je potřeba přistoupit úplně odlišným způsobem. A aby to nebylo tak jednoduché, tak si ještě můžeme všimnout, že každý člověk, v různých oblastech může v jedné době zastávat pozici více variant – např. jsou oblasti, kde se člověk cítí téměř dokonalý a oblasti, kde se cítí naprosto na dně – jo, člověk je složité stvoření. I přesto je ale důležité umět si věci dobře a pravdivě pojmenovat. 🙂
Příště se podíváme na to, jak takové sebepojetí v člověku vlastně vzniká 🙂