Každý asi známe příběh z Bible o tom, jak neposlušný synáček vypeče svého starého taťku a zmizí s jeho penězi, aby je nepěkným způsobem rozfofroval… 🙂 Ano, mám na mysli Ježíšovo podobenství z 15. kapitoly Lukášova evangelia. Tomuto podobenství se někdy říká postaru: „O marnotratném synu“. Jenže to je omyl, protože na verších, které tomuto úryvku předcházejí, můžeme jasně vidět, že Ježíš nechtěl poukázat na to, jak jedná neposlušný syn, ale jak jedná milující otec. Proto dávám přednost označení: „O milosrdném otci“. Přesto jsem tento článek nazval poněkud netradičně přeházeně – ale to se pokusím vysvětlit až na konci článku.
Lk 15,11-24
Ježíš řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.
Tak tohle podobenství mám moc rád, a právě tento příběh krásně a trefně ukazuje, jak to při svátosti smíření vlastně probíhá. Ježíš často používal řeč v podobenství – ne proto, aby podráždil fantazii svých posluchačů, ale aby se mohli jeho adresáti s jeho podobenstvími snadněji a svobodněji ztotožnit – a vyvodit si z něj poučení.
Syn žádá otcův majetek. Na první pohled ta věta nic moc neříká. Syn chce svůj podíl majetku. Ale po hlubším zamyšlení je úplně brutální – to není žádný obyčejný majetek, ale dědictví. A syn nechce čekat, až otec umře – pro jeho srdce je už dávno mrtvý (!). Může nás zarazit suchý až právnický tón, kterým syn svému otci říká – „dej mi to, na co mám právo…“ A svůj podíl zpeněží. Zpeněžení – převedení na finanční hodnotu – to je určitý druh znehodnocení. Jak asi muselo být otci, když viděl, že všechno, na čem celý život pracoval, co připravoval pro své syny aby pokračovali v jeho šlépějích… ten mladší prostě a jednoduše vyměnil za chladné peníze.
Není divu, že s takovým přístupem dlouho doma nepobyl. Proč? Nic ho tam nedrželo. Otec, kterého už nepotřebuje, protože dědictví má v kapse, starší bratr se kterým žádné dobré vztahy nemá… Tak co doma? Když venku čeká tak veliký a zábavný svět. Syn odešel do daleké země. Daleká země – to není jen geografické vyjádření. On neodešel jen daleko od své rodiny a od svého domova… ale odešel také daleko od svého Boha. Odešel do nějaké pohanské země. A rozmařilý život? V jazyce Bible je rozmařilý život synonymem pro hřích a pro vzdalování se od Boha, protože hřích – je marnost.
Když syn všechno utratil, začal mít hlad a nouzi. To co je bez Boha nemá hodnotu, a nedokáže to nasytit. Dříve nebo později se každá zábava přejí a člověk, oddělený od Boha začne pociťovat hlad po opravdových hodnotách, které zasytit dokážou. Nouze je zákonitý důsledek hříchu, protože z hříchu nikdy nikdo nezíská trvalý prospěch.
Syn šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře… Jak ponižující. On, žid, člověk, který byl vychováván v Mojžíšově zákoně – nejen že se podřizuje pohanovi, ale dokonce pase zvíře, které Izraelité považují za kulticky nečisté. Jen kontakt s vepřem Izraelitu zneschopňoval konat bohoslužbu. Dalo by se říct, že syn se pomalu dostává až na dno své důstojnosti.
Všimněte si, že on šel k vepřům, aby si vydělal na jídlo, ale stále měl hlad. Dokonce klesl tak hluboko, že toužil po slupkách, které ti vepři dostávali. Jeho pohanský zaměstnavatel mu ale ani ty slupky nedopřál. Nevím, jestli víte, kolik toho za den sežere takové prase – odpověď je snadná – jsou to kýble slupek. A těch vepřů bylo celé stádo. Kdyby se z toho mohl syn nasytit, tak by si toho v tom množství prasata ani nevšimla… Tím méně jejich majitel. Ježíš nám řečí symbolů sděluje, že nelze mít prospěch z „nečistého“…
Syn šel „do sebe“. Vzpomíná na dům svého otce, na to, že tam nikdo neměl nouzi – dokonce ani nádeníci. Tuto chvíli můžeme krásně označit, jako pravdivý pohled do vlastního nitra. Už mu pomalu začíná docházet, že takhle se žít nedá, a že takhle nepřežije. Vidí jedinou naději…
„Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“ Syn uznává svou chybu – byť je to proto, že má hlad. Určitě to pro něho nebylo lehké. Najednou už otec není mrtvý, ale je to ten, který je dárce života. Syn si uvědomuje, že nemůže jen tak přijít a proto si připravuje obžalovací řeč: „Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ On ví, že to poslední co mu zůstalo, a co mu ani nouze, ani hřích nemohl vzít – je jeho synovství. Kde je ten pyšný žadatel dědictví živého otce?
„Vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ Vstal a šel – jak krásná podobnost s člověkem, který „vstane“ ze svého hříchu „a jde“ ke svátosti smíření. Jako syn, který ví, že padl, jako člověk, který je špinavý hříchem…
Otec ho uviděl z dálky. Mnoho teologů to vysvětluje tím, že ho vyhlížel. On svého syna nikdy nepohřbil a přestože ho synův pyšný odchod hluboce zranil, nepřestal oproti vší naději doufat, že se syn vrátí. A když ho někde na obzoru spatřuje, tak hnut lítostí (ne spravedlností, ne hněvem, ne výsměchem…) k němu běží. Je to otec, kdo přebírá iniciativu – zatímco syn jde – otec, stařec, běží. Izraelité v novozákonní době neběhali – považovali to za nedůstojné. Ale otec – běží. Jako by ho hnalo něco silnějšího, než společenské konvence.
A když se tito dva muži setkají, tak není žádné trapné ticho, žádné výčitky, ale otec svého syna objímá. Syna, který přichází vyhladovělý, špinavý, v chatrných šatech, nevoňavý (vepři…) Syna, který prodal a zničil všechno to, co pro něj s láskou celý život budoval. Objímá ho, jako by mu vůbec nevadilo, že ve své náruči svírá ukázkový obraz lidské ubohosti.
Teprve teď se syn dostává ke slovu: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“ Uznává svou chybu. Neomlouvá svůj hřích, neříká, že se vlastně „nic nestalo“. Syn už dospěl, a místo trucovitého sobeckého mladíčka stojí před svým tátou zralý člověk, který ví o své slabosti a který je připraven nést následky svého jednání.
Ale iniciativu opět přebírá otec. Rozkazuje svým služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.“ Otec ani nenechává doříct synovo sebeobžalovací řeč, kterou si tak důkladně připravoval. Obdarovává ho. Oděv je symbol důstojnosti, prsten je symbol dědictví a moci, obuv je symbol jistoty. A všechny ty dary dává „ze svého“ – oděv, prsten i boty. Syn přece všechno prodal, nebo si odnesl do daleké země s sebou.
A jako by to nestačilo, tak nechává zabít vykrmené tele a chce se veselit, protože syn byl mrtev a žije. Byl ztracen a je nalezen. Otec nelituje ničeho a rozhodně neskrblí – má radost, bytostnou radost. Žádné výčitky, žádné moralizování, žádné podmínky… Radost kterou může mít jen milující otec z návratu svého dítěte…
Tak to už bude skoro konec. Ještě jsem slíbil vysvětlit původ mého lehce přeházeného názvu: „Marnotratný otec a milosrdný syn“. Když se podíváme na závěr Ježíšova podobenství vidíme, že otec dokáže být pro svého syna a z radosti nad jeho návratem pěkně marnotratný – a nelituje milostí, které pro žádné své dítě ještě neudělal. A syn? Ten udělal svému otci velikou radost. Že se vrátil, že uznal svou chybu, že se nechal obdarovat, že se nechal přijmout a obejmout… Není to snad projev „milosrdenství“? Vůči sobě i vůči otci? Uznávám, že to zní divně, ale krátké zamyšlení se nad tím a modlitba třeba vnese víc pochopení…
Asi není potřeba nějak zvlášť rozvádět, co má toto podobenství a jeho výklad společného se svátostí smíření. Je na něm krásně vidět pozice hříšníka i to, jak se k hříšníkovi chová Bůh. Moc bych přál všem jeho čtenářům, aby zakusili, jak krásné je otcovo objetí ve svátosti smíření – zvláště po tom, co zakusili nouzi a hlad hříchu…
PS: Rozjímání nad tímto podobenstvím jsem už před několika lety zakomponoval do jedné přípravy ke svátosti smíření (ke stažení na http://www.robertbergman.ic.cz). Kdyby vás oslovilo, jako mě, tak vřele doporučuji knihu: „Návrat ztraceného syna“ od H. Nouwena – vydalo nakladatelství Paulínky.