Asi všichni znají české úsloví: „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá…“ Nevím proč, ale svátost smíření tohle přísloví nějak přitahuje. Jak vyznat svůj hřích? „No, přece tak, aby to tam jako teda nějak zaznělo, protože zatlouct něco při zpovědi to je už moc blbý, ale aby to nezaznělo zase tak, aby to zaznělo úplně…“ Kdo se s takovým problémem nikdy nepotýkal? Chtěl bych ho vidět…
Takové myšlenky pak vedou k rozvoji skoro až umělecké disciplíny zpovědní kamufláže. Jedna věc, jeden hřích, lze říct mnoha různými způsoby. A Bůh? Ten přece ví všechno, tak jaképak copak. Ale kamufláž s sebou nese i úskalí, která na sebe mistr kamufláže musí zodpovědně vzít.
Je zajímavé – nevím, jestli tuto zkušenost mají všichni kajícníci, ale já rozhodně – že když se člověk uchýlí ke kamufláži, tak ten nejkrásnější pocit ve zpovědi spočívá v tom, že už to má konečně za sebou. Ono je to příjemné – ne, že ne. To jsou ty rány, které jde slyšet při vyznáních – rány, jak padají zátěže hříchu ze srdcí jako balvany. To je úleva, lahoda, slast. Člověk ucítí, že to z něj všechno spadne. Je mu přáno, ale také je nutno dodat, že existuje ještě jiná cesta.
Proč se vlastně kamufluje? Myslím, že je to ze dvou hlavních důvodů – buď nechce hříšník svůj hřích naplno přiznat před zpovědníkem (viz. kapitola No co ten si o mně bude myslet), anebo nechce svůj hřích vyznat sám před sebou. A u toho bych se teď chtěl trochu pozdržet. To, že je těžké přiznat si svůj hřích, to ví asi každý člověk, který někdy zhřešil (tedy každý). Jenže proč? Přiznat hřích znamená přiznat hříšnost. Ale hříšnost neznamená zatracení. Psychologie tento jev nazývá identifikací. Člověk se identifikuje (ztotožní) se svým hříchem. Kdesi jsem slyšel fiktivní rozhovor: „Jsem zlý, udělal jsem zlo. Ano, to co jsi udělal je zlé. Ale ty i v tom nejhorším možném hříchu, jsi Boží milované dítě (syn, dcera) a Bůh tě nepřestává volat k obrácení a ke změně smýšlení. I v tom nejhorším a hnusném hříchu máš v sobě obraz Boha, který do tebe vložil při tvém stvoření, a který v sobě neseš i přes to, že je pošpiněn tvým hříchem. Jinými slovy – ty a zlo nejste jeden. Můžete se rozloučit, oddělit se od sebe.“
Zpověď, svátost smíření, slouží k rozvázání člověka z jeho hříchu. Dá se přirovnat k zipu. V hříchu se člověk sváže se zlem. Sám od sebe se nedokáže rozvázat, stejně tak jako když spadne do jámy, tak sám sebe nevytáhne za vlasy. Je bytostně spojen s tím, čemu (obrazně řečeno) propůjčil své srdce – se zlem. Podobně jako zapnutý zip. Jediný způsob jak ho rozepnout (jestli tedy zip nechceme zničit) je jezdcem (ta malá věc, kterým se to rozepíná). V našem přirovnání může jezdec znamenat lítost a pohyb jezdcem právě svátost smíření. Bůh, Ježíš, daroval svým apoštolům možnost rozvazovat člověka z jeho hříchu. Oddělit hříšníka a hřích. Oddělit člověka od jeho mrtvých skutků, oddělit Boží milované dítě od nánosu zlých skutků. A Bůh to dělá proto, že nenávidí hřích, ale miluje hříšníka, jak napsal sv. Augustin.
Ježíš řekl v jednom dialogu s farizeji: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ A to platí i o vyznání hříchů. Poznávám pravdu o sobě – ale pravda o mně není to, že jsem zlý, ale že jsem udělal zlé věci. Pravda o sobě poznaná ve svátosti smíření neznamená, že jsem nejhorší člověk pod sluncem, ale že jsem Bohem milovaný člověk, který udělal chyby (třeba i mnoho závažných chyb). A že mě Bůh, protože mě má rád (ať už to chápu nebo ne), z tohoto zla vysvobozuje. Proto by svátost smíření měla mít (spíš než charakter soudu) charakter uzdravení, kde Ježíš jako Božský lékař, léčí duši člověka od následků jejích skutků.
Přiznání si vlastního hříchu je úkonem dospělosti a zralosti. „Ano, udělal jsem špatné věci, přijímám za ně plnou odpovědnost a prosím Boha, aby mi je odpustil.“ To není žádná uťápnutost, žádná karikatura pokory. To je pravda, která osvobozuje. A tohle osvobození je daleko účinnější než jen povzdech: „Už to mám za sebou.“ Nenaplní mě totiž jen pocitem, že mám klid, ale naplní mě hlubokou a pravdivou radostí, že jsem i přes svůj hřích MILOVÁN. Zpověď, to není ponížení hříchem, ale svátost pozvednutí z hříchu, které mi Bůh ze své lásky nabízí. Občas, když dávám rozhřešení, tak prosím kajícníka, aby je nepřijímal vkleče ani vsedě, ale aby si stoupnul – aby zaujal ten postoj, kterým i navenek může dát najevo, že Pán ho pozvedá…
A jestliže zakouším právě pozvednutí z hříchu, nemusím už mít strach svůj hřích naplno pojmenovat a nazvat, protože vím, že mě hřích v Božích očích nediskriminuje. Vím, že Bůh miluje pravdu (o mně i o mém hříchu), a vím, že Bůh mě kvůli pravdě neodsuzuje.
Vím, že když se naplno přiznám ke svému hříchu, Bůh mi naplno odpustí. To je milost a kouzlo svátosti smíření. Nepotřebuji se ani přetvařovat ani kamuflovat – vím, že mě Bůh přijímá takového, jaký opravdu jsem.
A co na to zpovědník? No coby? Nic. Jak jsem už psal, tak on si drtivou většinu věcí stejně dekamufluje. A pak je jakákoliv kamufláž pouze takovou dětinskostí a příznakem toho, že člověk ještě nedozrál – ani v přijetí Boží lásky ani v přijetí své hříšnosti. Zpovědník má (snad) takové období už většinou za sebou. A tak dokáže projevit shovívavost v případě kamufláže i ocenit snahu o pravdu. Jak pravil jeden kolega: „Zpovědník musí vydržet všechno.“ A měl pravdu.
Jen je škoda toho, že kamufláž spotřebuje hodně energie, kterou by mohl kajícník vložit do prožívání Božího odpuštění.
Kéž nám Pán dá právě tu úžasnou radost z toho, že miluje člověka i v jeho hříchu a že místo odsouzení pro něj má nabídku možnosti obrácení.