Dopis nevěřícímu příteli 1

Milý nevěřící příteli.

Asi se divíš, že ti já, křesťan, píšu tenhle dopis. A protože ho čteš, tak ses asi přenesl přes rozšířený názor, že jsem totální mimoň a že je úplně marné se mnou komunikovat.

Píšu ti proto, že bych se s Tebou chtěl úplně normálně bavit jako s každým jiným člověkem. Ale vnímám, že mě možná v hodně věcech nechápeš, a já se ti vlastně ani nedivím.

Neboj se, nebudu Tě přesvědčovat, že jen my, křesťané, máme úplnou a celou pravdu, nebudu Tě mlátit nezpochybnitelnými důkazy Boží existence, už vůbec se Tě nebudu pokoušet obrátit. Úplnou a celou pravdu nevlastní žádný člověk, nezpochybnitelné důkazy neexistují (nebo mě aspoň nepřesvědčily) a obracení? Podstatou víry je svoboda, a obracení, se kterým jsem se setkal já, byla spíše manipulace – a k manipulaci mám vrozený odpor.

Moje víra je taková zvláštní věc. Není to jen souhrn nějakých životních a morálních hodnot, o tom Ti napíšu ještě něco později. Víra není ani přesvědčení o Boží existenci, nebo v jeho „soft“ verzi, že „něco nad námi je“. Víra je to, co zůstalo po tom, kdy se člověk setká s Bohem jako s osobou. Neumím vysvětlit, jak je možné, ale vím, že toto setkání je skutečné a že dokáže člověka hodně inspirovat. Krásně inspirovat.

Bůh pro mě není „něco“, ale někdo, s kým jsem se setkal. Jednou to bylo poprvé, a od té doby z tohoto setkání (a vlastně taky v tomto setkání) žiji. Nepředstavuj si, že se denně při modlitbě vznáším v nebeských výšinách nebo extázi. Ne, nemám halucinace, neslyším tajemné hlasy, nevidím ani do budoucnosti. Ale přesto je tohle tajemství součástí mého každodenního života.

Modlím a věřím, že se s Bohem setkávám. Nezasloužil jsem si to ničím. Už vůbec ne tím, že bych byl nějaký lepší než ostatní lidé. V Bibli je napsáno, že víra je dar – a tak ho někdo dostal, a někdo ne. Netuším, proč to tak je, ale nějaký smysl to asi má.

Nerozlišuji lidi na věřící a nevěřící. Ani na praktikující a nepraktikující. Nevidím do jejich srdcí, neznám jejich motivace. Kdosi moudrý někde napsal, že ve skrytu duše každého věřícího se skrývá pochybnost ateista a na dně duše každého ateisty se skrývá víra. Myslím si, že k pochopení světa i člověka není nutné si všechno a všechny rozškatulkovat a definovat. K pochopení světa i člověka patří hledání společných cest a společných cílů.

My, křesťané, nejsme jednolitá skupina. Je nás na světě přes dvě miliardy, a opravdu jsme každý jiný. Nejen v podobě, ale i ve víře. Jsou mezi námi lidé konzervativní, kteří by nejraději otočili směr času prudce vzad, jsou lidé progresivní, kteří by chtěli nejraději hned zítřky nebo dokonce pozítřky. Nejsme uniformovaní a naše názory jsou stejně tak rozličné jako u ostatních lidí. Jsou mezi námi muži i ženy, staří i mladí, chudí i bohatí, moudří i hloupí, silní i slabí, uzdravení i zranění, složití i primitivní, otevření i uzavření. Snaha „hodit nás do jednoho pytle“ dopadne vždycky špatně.

Najdeš mezi námi teology, kteří musí mít všechno promyšlené a jak něco nejde uchopit rozumem, tak hlásí „error“. Najdeš lidovou zbožnost, která je někdy jak neřízená střela a potřebuje někoho, kdo ji dokáže usměrnit. Najdeš lidi, kteří mají víru jako štít, pod kterým schovávají zraněné srdce. Najdeš lidi, kteří víru berou jako oporu v těžkém životě. Najdeš lidi, kteří se ve víře seberealizují. Najdeš lidi, kteří se spolehli na etický kompas její nauky. Najdeš zde světce i hříšníky, ale spíš hříšníky.

A to je důležité, nejsme dokonalí, i když si to občas o sobě tak trošku myslíme. Jsme úplně stejně chybující lidé, jako kdokoliv jiný. Ano, naše víra nás vede k tomu, abychom na sobě pracovali, vede nás k reflexi vlastního jednání (dřív se tomu říkalo zpytování svědomí) a dává nám veliký prostor pro zlepšení. Ale přes to všechno jsme všichni na cestě. Možná jsi potkal některé z nás, kteří se tváří, že jsou „lepší“ nebo snad už dokonce „dokonalí“. Nevěř jim, nejsou. Oni se musí vypořádat s něčím, čemu se dřív říkalo „pýcha“. Dneska se to spíš nazývá sebestředností, narcisismem a sobectvím. Všichni jsme na cestě a vtipné je, že cíl naší cesty není v tomto životě dosažitelný.

Děláme chyby, mýlíme se, dokonce i ubližujeme. Ale bojujeme a snažíme se. Alespoň nás k tomu naše víra vede. Jak tomu bývá i všude jinde, někomu to jde líp a někomu hůř.

Občas se nám říká „svatí“, a myslí se to samozřejmě ironicky. Ten pojem „svatost“ se používá jako synonymum pro slovo „dokonalost“. Víš, co je zvláštní? Že to nevymysleli naši nevěřící bratři a sestry, ale že to je napsáno v Bibli. Ale tam se myslí, že jsme k svatosti povolání (snaha o dokonalost), ne že bychom jí už dosáhli.

Ani naše komunita, církev, není dokonalá v tom lidském smyslu. Určitě všichni známe kapitoly z historie, na které opravdu nemůžeme být hrdí. Připomínají nám, že církev tvoří, tvořili a vždy budou tvořit nedokonalí lidé, kteří svými názory, postoji a zájmy zastínili to, co po nás chce náš Bůh. Jediná věc, která je horší, než selhání v dějinách jsou selhání v současnosti. Pedofilní skandály, zneužití všeho druhu, krytí pachatelů, honba za majetkem, arogance moci a další selhání. Ne, k tomu nás skutečně nevede ani Bůh, ani naše víra, ani církev. To jsou, jak nedávno řekl papež František, rány na tváři církve. Než nás odsoudíš, tak si prosím uvědom, že stejně tak bys mohl stejným pohledem odsoudit školství, politiku, podnikání, všechny snahy o volnočasové aktivity pro děti a mládež, které nemají s křesťanstvím vůbec nic společného. Je naším společným zájmem proti těmto selháním bojovat, a já jsem moc rád, že žiji v době, kdy se věci řeší a nezametají „pod koberec“.

Žádná komunita není dokonalá, žádný stát, žádné období lidských dějin, dokonce i v každé rodině jsou problémy a „kostlivci“. Buď se budeme tvářit, že nejsou a pak nás dostihnou a zničí. Nebo se je budeme snažit řešit a pak máme šanci, že zítřky budou lepší než včerejšek. Že vyrosteme a dozrajeme. Selhání Církve, selhání států (války, holokaust), selhání politiků (korupce), selhání lidí – to jsou bolesti, které se všichni musíme snažit společnými silami léčit.

Často nám nerozumíš. Používáme divná slova. Spása, církev, nebe, milost… Nejsme jediní. Každá komunita má svůj slang. nedávno jsem slyšel nějaké počítačové hráče básnit o eFPéeSkách, levelech, coinech… A byl jsem totálně mimo. Nevyčítám nám naši „náboženstinu“, protože té se nevyhneme. Trochu nám vyčítám necitlivost, s jakou jí používáme. A víc nám vyčítám, že se těm slovům, která nejsou někdy úplně jasná ani těm nejlepším teologům, tak úplně nerozumíme. Ale nejvíc nám vyčítám, když se za naši „náboženštinu“ schováváme a vedeme zbožné řeči, ale bez odpovídajícího obsahu. Takovým pak nerozumím ani já sám.

Dokonce i slovo v úvodu mého dopisu „přítel“ má dnes víc naprosto různých významů. Možná stojíme na úpatí nové Babylonské věže, nového zmatení jazyků, kdy se dva lidé nedomluví proto, že v jejich myslích mají stejná slova různé významy. Jak se vyhnout rozdělení nejen jazyků, ale i lidí? Mluvit spolu, ptát se, naslouchat a chtít porozumět jeden druhému.

Příště bych Ti chtěl napsat něco o Církvi, aby ses v tom trochu vyznal, o morálce, která má své kouzlo – když se správně uchopí a o různých spiritualitách, které jsou pro lidi okolo nás naprosto nesrozumitelné.

P. Robert Bergman, bergman@bip.cz