Před časem jsem v Bibli objevil další perlu. V listě Efesanům byla schovaná krátká věta, která vyjadřuje jádro víry.
„Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím,
aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘
a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích;
a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit,
co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka:
poznat Kristovu lásku…“ (Ef,3,14-21)
Tedy: „Abyste mohli poznat Kristovu lásku…“ To je jeden z nejkrásnějších popisů víry křesťanů.
Nejde pouze o uznání Boží existence, nejde o nastudování teologických vědomostí, nejde o dodržování předpisů, zákonů a přikázání, ale o poznání toho, že Bůh miluje člověka.
Láska člověka proměňuje. Platí to o lásce lidské (a ta proměňuje velmi), platí to i o lásce Boha. Proměňuje milujícího i milovaného, způsobuje komunikaci a změnu, přináší život. Někdy je dokonce láska jednou z posledních možností změny.
Pozná-li člověk, že je milován, dotkne se své skutečné hodnoty a důstojnosti, nemůže zůstat netečným a nemůže neodpovědět. A právě odpovědí na Boží lásku je víra.
Láska Boha je něčím pro člověka tak přirozeným, že ji dokonce někdy ani nepozná. Boží pozornost se vine jako Ariadnina nit celým jeho životem, mnoha obdarováními, a člověk ji považuje za naprosto samozřejmou. Podobně jako dítě, které je zahrnuté láskou a pozorností rodičů. Neuvědomuje si cenu lásky ani vynaloženého úsilí. Teprve až samo pozná cenu lásky, dokáže ji ocenit a také na ni odpovědět.
Poté, co člověk pozná, že je Bohem milován, začne sám odpovídat. Začne se zajímat, co má milující rád, co milující chce, co zmenší vzdálenost…
Podobně jako láska, tak i víra je svým způsobem nelogická. Není to chemie, nejsou to rozumové úvahy. Je to tajemství, které v sobě nese velkou sílu a potenciál.
Křesťan je člověk, který poznal, že ho Bůh má rád, protože na samém počátku víry stojí ochota poznat Boží lásku.