Zpovídat se dá (téměř) všude. Dříve vládly zpovědnice. Evidentně dobrý vynález – obdivovali jsme je s kamarády, když jsme jako kluci do jedné takové chodili „vysypat naše hříchy“ a ulevit svému svědomí. Obdivovali jsme zejména jejich stabilitu, protože se nad žádným z nás nikdy žádná nezřítila. Děti mají věci nějaké snazší. Pak jsem se řadu let zpovídal jinde – jenže ouha. Po tak dlouhé době jsem zjistil, že už do zpovědnice chodit nemůžu. Vyrostl jsem a výška nakonec (Bohu díky) předčila šířku a já se do zpovědnice nevešel. Poslední zkušenost ze zpovědnicí byla opravdu za pokání. Napůl jsem byl vevnitř, nohy jsem měl venku, jenže jsem se tam neměl čeho chytit, a tak jsem se držel špičkami prstů za pětimilimetrovou lištičku na mřížce. Znamení kříže jsem udělat nemohl, protože bych vypadl ven. V tuto kritickou chvíli došlo k neteologickému rozdělení hříchů – ne na těžké a lehké, ale na krátké a dlouhé, protože každou vteřinu, kdy jsem v takové poloze vydržel, jsem pociťoval jako bájná muka očistcová. O tom, že jsem po konečném rozhřešení nemohl vylézt, protože jsem se tam „šprajcnul“ se raději nebudu rozepisovat. Nakonec jsem od zpovědi doslova a do písmene vypadl. Od té doby nemám rád zpovědnice – a i když jsem okolnostmi donucen zpovídat ve zpovědnici, intenzivně vzpomínám na prožité zážitky a zpovídám velmi rychle. Naštěstí toho moji kajícníci nezneužívají.
Daleko lepším řešením jsou zpovědní místnosti. Kněz i kajícník tam může v klidu sedět. Je tam místo pro Písmo – případnou nápovědu Božího slova, a se svátostí smíření se nemusí spěchat.
Své první zpovídání (jako kněz) jsem ale neabsolvoval ani ve zpovědnici, ani ve zpovědní místnosti, ale v krásně rozkvetlém parku. Bylo to odpoledne po mém kněžském svěcení. Myslím, že na to rádi oba vzpomínáme. Velmi rád jsem zpovídal v klášteře v Kostelním Vydří na JUMPu – v pohodě a klidu krásné přírody, ticha a neopakovatelné atmosféry.
Ale o různých místech, kde se dá fyzicky zpovídat, jsem psát nechtěl. To znáte určitě sami, a možná daleko lépe než já. Spíš bych se chtěl trochu rozvést o formě zpovědi. Myslím, že nejhorší zkušenost každého zpovědníka jsou „VV“ zpovědi (Vánoce-Velikonoce). To totiž 90% věřících na Štědrý den a na Velký pátek zjistí, že „už to vypuklo“ a že je potřeba „s tím něco udělat“. A tak zahltí všechny možné kněze svou kvantitou. To by ještě nevadilo – Bohu díky za „obrácené hříšníky“. Ale… Svátost smíření se pak zredukuje na drsnou, nervy naplněnou tříminutovku. Kříž, hříchy, pokání, rozhřešení, vyhodit, další, kříž, hříchy, rozhřešení, vyhodit… Hříchy odpuštěny jsou, pak je zas na určitou dobu pokoj.
Ale… Říkám si, jestli tohle je důstojný prostor pro to, aby člověk před Bohem otevřel svoje srdce? Setká se tam s odpouštějícím Otcem, který dokáže naslouchat? Dá se taková zpověď nazvat slavením svátosti? Třikrát si odpovím: „Bohužel ne.“ Je daleko lepší, když má kněz dostatek času a když mají oba dostatek prostoru naslouchat jeden druhému a společně Bohu (kvůli kterému se tam vlastně sešli).
Matně vzpomínám na jednu z mých prvních opravdu dobrých a slavnostních zpovědí. Bylo to na exerciciích na Svaté Hoře. To jsem byl v tzv. konviktu (nultý ročník kněžského semináře). Exercicie byly moc pěkné a v jejich závěru jsem si řekl: „Ten zpovědník je tam tak sám, nějaké ty hříchy by se u mě taky našly – a tak to zkusím.“ „Za pět minut budu venku,“ říkal jsem si. HODINU A PŮL (!!!) jsem tam byl. Obrovské překvapení – zpovědník, který si se mnou povídal, který mi naslouchal, který mi dal dostatek prostoru pro zformulování mého vyznání, který mi pomohl hledat cestu, ukázal mi tvář Boha, který neodsuzuje, ale posiluje, krásné otcovsko-bratrské setkání, při kterém jsme oba mohli slavit – oslavovat našeho milosrdného a dobrého Boha. A můžu upřímně říct, že jsem z téhle zpovědi žil skoro rok – nastoupil jsem totiž na vojnu. To byla první velká kapka do nádoby mého zalíbení ve svátosti smíření.
Co z toho vyplývá? Záleží na zpovědníkovi – určitě je dobré si ho pečlivě vybrat. Záleží také na tom, jak a kdy ke svátosti smíření člověk přistoupí. A trochu také záleží na tom, jestli jde do „budky“, do místnosti, na faru, nebo třeba do přírody.
A co je také důležité – záleží na tom, co jde křesťan ke zpovědi vlastně dělat. Jsou dva extrémy: „jen si popovídat“ – „jen vysypat hříchy“. Ne že by takový extrém nebyl v extrémním případě možný. Ale… když někdo ke svátosti smíření přistoupí s touhou setkat se se svým nebeským Otcem, s jeho milosrdenstvím, přijetím a nabídkou odpuštění hříchů, pak je to něco úplně jiného – je to daleko lepší.
Kéž by zpověď nebyla svátostí přetrpění, ale slavnostím setkáním s odpouštějícím Bohem.