Zanedbával jsem modlitbu 5 – Slyší mě někdo?

Jednou jsem si při modlitbě položil otázku, kterou asi důvěrně zná každý křesťan – jestli moje modlitby Bůh opravdu slyší a jak. Tentokrát ale nešlo o pochybnosti o smyslu a účincích modlitby – spíše to byla taková zvědavost, jaké je „přijetí“ toho, co „vysílám“. Říkal jsem si, jestli Bůh o mé modlitbě přemýšlí.

Je modlitba rozhovorem s Bohem, setkáním s Bohem, vědomou formulací toho, co máme v srdci, nebo jen určitým náboženským aktem? Kdo mou modlitbu potřebuje víc – Bůh nebo já? Bůh aby mě mohl obdarovat, nebo já, abych si mohl ujasnit, o co mi vlastně v životě opravdu jde? Takové otázky mě napadaly.

Písmo říká, že Bůh zná naše srdce a že dobře ví, co potřebujeme – ještě dřív, než ho o něco prosíme (Mt 6,8). Má cenu se tedy modlit? Nestačí obrátit oči k nebi a říct: „Vždyť ty víš…“?

Možná, že klíčem k modlitbě může být otázka, jestli jde o NĚCO, nebo o NĚKOHO.

O „něco“ jde vždycky. V modlitbě proseb jde o vyslyšení. V přímluvné modlitbě jde o lidi a úmysly, za které se přimlouváme, v modlitbě chval a díků o vyjádření našeho postoje vůči Bohu… Jde i o projev poslušnosti – Ježíš říká: „proste…“ Jde o projev vztahu – komunikaci s Bohem. Určitě jde i o formulaci přání a tužeb.

Ale jde i o NĚKOHO? Napadají mě slova písničky Jirky Černého, které mluví právě o modlitbě:

Jenom Ty a Já a ticho, které uvnitř šumí,
    jako hudba vzdálená, jako řeka v hlubinách.

Jenom Ty a Já a kolem nás to ticho krouží
   jako mysl zmatená jako nad horami pták.

Jenom Ty a Já, ticho se tiše otevírá
   a vychází a vchází, když se nikdo nedívá.

Jenom Ty a Já a vůbec nic už nepřekáží,
   vůbec nic už nezbývá, jenom Ty a jenom Já.

(http://jiricerny7.webnode.cz/texty-pisni/jenom-ty-a-ja/)

Možná, že modlitba je setkáním s osobou Tajemství – s Bohem. A možná, že v konečné fázi už nejde o slova, ale o bytí s Bytím. A zde už nejde jen o NĚCO, ale jde o NĚKOHO. O mě, jakožto stvořeného člověka a o jeho Stvořitele. O dvou bytostech, které si zdaleka nejsou rovny, ale které spolu touží komunikovat a být.

A najednou chápu, co myslí autor knihy Písně písní, když ukazuje vztah mezi člověkem a Bohem na hlubokém a niterném vztahu mezi mužem a ženou. Modlitbu je pak možné vnímat jako důvěrné setkání dvou bytostí, které spolu tvoří ztělesnění lásky a přitažlivosti, kdy jedna chce žít pro druhou, a jakoby se v tom nesmírně cenném vztahu rozpustit, ztratit.

Daly by se rozlišit tři fáze osobní modlitby – příprava, modlitba slov a modlitba setrvání (setkání).

Někdy jdeme na modlitbu „od lesa“. Říkáme něco, co Boha až zas tak moc nezajímá (protože to zná), ale jde o to, abychom se my naladili na Boha. To můžou být třeba texty Písma (např. žalmy), které nás jako Boží slovo přivádí k uvažování podobnému jeho Autorovi. Někdy to mohou být modlitby světců nebo duchovních mistrů, které mají podobný účel. Je důležité u této fáze nezůstat, protože bez pokračování je téměř zbytečná. Připravili jsme se, naladili jsme se na Boha, vstoupili jsme do jeho přítomnosti – ale co dál?

Zde vstupujeme do fáze modlitby slov, která už je setkáním. Předstoupili jsme před Boha a víme, že On netouží po přednesu nějakých textů. A víme, že už nám naslouchá, že jsme vstoupili to té chvíle, kdy jsme spolu s Bohem, a kde spolu můžeme mluvit. Teď můžeme před Bohem otevřít svoje srdce, můžeme mu vyjevit všechno to, co je uvnitř nás – bolesti i radosti, prosby, chvály a díky, pochybnosti, zklamání i naděje.

A je pak už jen na Bohu, pozve-li nás do modlitby setrvání (setkání), kde už není potřeba žádných slov. Kde je ono ticho a jen Bůh a já, jak říká zmíněný text písně. A samozřejmě pak záleží i na nás, jestli to této modlitby chceme vstoupit.

V každém případě bych se ale chtěl zmínit o jedné překážce, která dokáže naši modlitbu úplně znehodnotit. A tím je zbožná modlitba – bez nás a bez Boha.

Dobře jde vidět při slavení mše svaté, konkrétně při bohoslužbě slova, při přímluvách. Lektor čte prosby a lidé mechanicky a nekriticky odpovídají: „Prosíme tě, vyslyš nás.“ Občas dojde ke komickým situacím, kdy lektor udělá větší mezeru mezi částmi proseb, nebo dokonce i jen mezi slovy, a zbožný lid odrecituje: „Prosíme tě, vyslyš nás,“ aniž by vlastně tušil, co má Bůh vyslyšet. Aniž by kdokoliv tušil, že prosba nemá bez prosících vůbec žádný smysl.

Podobně to může vypadat i v soukromé modlitbě. Říkáme text, který nemyslíme vážně. Recitujeme něco, protože nám někdo řekl, že to tak je správně. Ono to správně být může i nemusí – ale správně rozhodně není to, že nám v tu konkrétní chvíli nejde o modlitbu. Například modlitba Páně. Prosíme, aby se naplnila Boží vůle „jako v nebi tak i na zemi“, ale přitom jsme odhodláni neposlechnout Boha, jestli bude něco jinak, než chceme my.

Nebo když prosíme: „odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme“. Vážně chceme, aby Bůh odpouštěl nám tak, jako odpouštíme my? Aby taky dělal takové drahoty jako my? A aby si velmi dobře rozmýšlel co a za jakých okolností a podmínek by nám byl ochoten odpustit – podobně jako to děláme my? Aby jeho odpouštění trvalo třeba dlouhá léta – podobně jako u našeho odpuštění těm, kdo se provinili proti nám? Vážně to myslíme vážně? Když si skutečně uvědomíme, o co v této prosbě jde, splní svůj účel. Bůh nám skrze ni říká: „Chcete, abych vám odpustil? Ale jistě, rád vám odpustím – ale i vy musíte odpouštět, protože jinak se nesejdeme.“ Nejde tedy o to modlitbu jen odrecitovat, ale ztotožnit s ní srdce a postoje.

Poslední příklad s toutéž modlitbou. Prosíme: „Ale zbav nás od zlého.“ Ale jak nás Bůh může zbavit od zlého, když my tuto prosbu sice vzorně recitujeme, ale sami jsme s věcmi, které jsou zlé, (někdy i dobrovolně) spojeni a nechceme se s nimi rozloučit? Čekáme, že Bůh nás bude „lámat“? Že vyřeší zlo v našem životě bez nás? Nebo k nám Bůh skrze modlitbu může promlouvat: „Bojuj se zlem – a já ti pomůžu.“

„Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov,“ říká Ježíš. (Mt 6,7) Možná to říká i nám do našich modliteb. A pravdivě musíme vyznat, kolik je v našich modlitbách slov bez obsahu, slov prázdných. Slov, za kterými nestojí naše srdce.

My, lidé, se můžeme při modlitbě nudit – to je bohužel kvůli naší slabosti možné. Právě nuda v modlitbě stojí často za zanedbáváním. Pochybnosti o smyslu vedou k malomyslnosti. Jednou v modlitbě jsem se sám sebe zeptal, jestli se náhodou někdy při naší modlitbě nemůže nudit i Bůh. Možná, že je to také možné – když slyší naše prázdná slova, a vidí propast mezi tím, co říkají naše ústa a tím, co naplňuje naše srdce a jak skutečně žijeme. Možná se Bůh nudí, když jasně a zřetelně vidí, že se s ním míjíme – že se s ním chceme minout.

Stručně shrnuto: Když se modlíme, měli bychom počítat s tím, že to někdo poslouchá… Někdo, kdo nás zná, kdo zná naše životní příběhy, někdo, kdo zná i naše srdce.

Modlitba se někdy zdá být divná – ale třeba má modlitba být velmi přirozená a normální. Rozhovor a setkání člověka s Bohem. Někdy v ní hledáme vědu, a proto je pro nás nedosažitelná. Když se modlíme, přemýšlejme nad tím, že nás někdo slyší.

Tento článek patří do série: „Zanedbával jsem modlitbu.“ Nejde jen o formální zařazení, ale myslím, že vystihuje, proč tak často zanedbáváme modlitbu. Modlitba bez setkání s Bohem, bez dotyku Tajemství, bez určité lidské přirozenosti a normálnosti­ je nepřitažlivá. Nemá valný účinek v životě, neposiluje, neprosvětluje Boží přítomností v každodenním shonu. A přesně podle toho vypadá i víra křesťanů.

Pokud nebudou naše modlitby živým setkáním a nebudeme-li krásu modlitby ukazovat druhým, pak ji i další generace křesťanů budou zanedbávat. Pokud jim neukážeme jinou cestu – cestu, na kterou se sami musíme vydat…