„Naposledy jsem byl(a) u zpovědi před X. týdny. Od té doby jsem se dopustil(a) těchto hříchů.“ Stručně vyjmenovat hříchy. A na závěr: „Toto jsou mé hříchy, lituji jich a prosím o rozhřešení.“ Nebo: „Všech svých hříchů lituji a slibuji, že se polepším.“ Mnoho z nás prošlo podobným školením, když jsme se v mladším školním věku…
Jak asi tušíte, nebude zde řeč o stomatologické praxi, ani o dentálním výkonu hlodavců. K opravdovému hryzání, totiž zuby zpravidla nejsou vůbec potřeba. Začnu velmi suše věcně: „Katechismus říká, že lítost je nutná součást svátosti smíření.“ Co to vlastně znamená? Když se dneska řekne: „Je mi líto…“ tak to není vyjádření o stavu duše, ale…
Předchozí články se vám líbily – Bohu díky za to – a tak jsem si řekl, proč ještě nepokračovat. O svátosti smíření jsem toho tu už napsal hafo (tohle je tuším osmý článek), spoustu zkušeností z pozice hříšníka i zpovědníka, ale pořád myslím, že to nejdůležitější tu bylo vždy jen naznačeno. Jistě znáte přísloví: „Řekni…
Na první pohled naprosto zbytečná otázka. „Jdu ke zpovědi, řeknu tam ty svoje hříchy, kněz mi řekne, že mam všechno dělat jinak, pak zamumlá něco divnýho, udělá nade mnou kříž, a mam zas měsíc klid.“ Ano, i takhle je možné vnímat svátost smíření, ale… 🙂 Co se vlastně děje při zpovědi? Bude to chtít trochu…
Kdopak to nikdy nezažil? Vzpomínám na jednoho kněze-spirituála, který nás doprovázel teologickým konviktem v Litoměřicích, který měl jedno úsloví: „Nechce se nám, ale chceme…“ A s nefalšovanou radostí nám je vykládal třeba ráno v kapli před modlitbami (nevím, v jaké formě jste ráno vy, ale my rozhodně nebyli…), nebo právě před svátostí smíření. Přes úsměvnost…
Tak, a teď narazím. Kde vzít dobrého zpovědníka? Čekáte, že vám na tohle odpovím? Vážně… Tak jestli ano, tak raději hned přestaňte číst. Vážně čekáte, že vám tady napíšu nějakou zázračnou emailovou adresu nebo telefonní číslo, které bedlivě sledují ti nejlepší zpovědníci v ČR, nebo EU? Jejda… Bohužel… – nejsem Zlaté stránky. 🙂 Ale zkusím…
„A jak často mám chodit ke zpovědi? Stačí jednou za měsíc? Jednou za dva měsíce? Stačí jednou za půl roku?“ Takové otázky slýchává kněz v počátcích duchovního doprovázení relativně často. (Dovolím si krátkou vsuvku – na podobných otázkách se mi dost nelíbí slovo „stačí“. Bývá to výraz minimalismu – co je tedy „to nejmenší“, které…
Asi všichni znají české úsloví: „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá…“ Nevím proč, ale svátost smíření tohle přísloví nějak přitahuje. Jak vyznat svůj hřích? „No, přece tak, aby to tam jako teda nějak zaznělo, protože zatlouct něco při zpovědi to je už moc blbý, ale aby to nezaznělo zase tak, aby to zaznělo…
Zpovídat se dá (téměř) všude. Dříve vládly zpovědnice. Evidentně dobrý vynález – obdivovali jsme je s kamarády, když jsme jako kluci do jedné takové chodili „vysypat naše hříchy“ a ulevit svému svědomí. Obdivovali jsme zejména jejich stabilitu, protože se nad žádným z nás nikdy žádná nezřítila. Děti mají věci nějaké snazší. Pak jsem se řadu…
Nevím jak vám, ale mě se tato věta ze slavného filmu o rodině Homolkových před zpovědí celkem spolehlivě jednu dobu vybavovala. A když už jsem o svátosti smíření začal psát, tak jsem si řekl, že bych mohl pokračovat. Třeba to někomu v lecčems pomůže – a přinejhorším to může sloužit jako odstrašující příklad typu: „Tak…