Poslední a krátký článek o modlitbě nebude jen o modlitbě. Nedávno jsem byl s našimi studenty v Terezíně. Navštívili jsme tajnou synagogu v Terezínském ghettu, kde byl jeden zvláštní nápis. Ten se mi už při výkladu hluboce s dalšími impulsy vryl do paměti. Na místě, kde stával při bohoslužbě rabín, bylo hebrejsky napsáno: „Da lifnei mi atah omed.“ Česky: „Věz, před kým stojíš.“ Co k tomu dodat? Ideální nápis pro místo modlitby.
Po návratu domů jsem trochu googlil a našel jsem poklad. Jedná se o výrok rabiho Eliezera z Talmudu (Berachot 28b), který celý zní: „Věz, před kým stojíš: před Králem králů, Svatým, budiž požehnán.“
Napadají mě tři pohledy na tuto větu, které nám mohou téma modlitby krásně uzavřít. Nebo otevřít? První pohled je striktně modlitební. Určitě stojí za to si před každou modlitbou připomenout, před kým vlastně stojíme. Připomenout si, že modlitba není naší soukromou záležitostí, ale záležitostí vztahu, která se dotýká také toho, s kým mluvíme, s kým se setkáváme. Výzva Da lifnei je to, co se v křesťanské tradici nazývá uvědoměním si Boží přítomnosti. Nejen uvědoměním, ale vstoupením. Bůh, stvořitel vesmíru, dárce života, Bůh veliký a zároveň blízký. Bůh, v jehož rukou je všechen čas. Bůh, ke kterému celé stvoření směřuje – a ke kterému směřujeme i my.
Zajímavý je také termín: stání. Na mnoha místech Starého zákona je stání výrazem úcty a rozhovoru s Hospodinem. Ve východní Církvi je účast na bohoslužbách a na některých modlitbách spojená se stáním, a i u nás například při naslouchání evangeliu z úcty před Bohem stojíme. Je to postoj připravenosti, kterým člověk ukazuje, že může kdykoliv vyjít za nějakým cílem, že je připraven. A úcta a připravenost jsou při modlitbě důležité. Bez nich vlastně ani není modlitba modlitbou.
I postoj může být při modlitbě důležitý. Nemohu si nepoložit otázku, jestli náš postoj při modlitbě vyjadřuje, koho se v modlitbě naše mysl dotýká. Je to Král králů, Svatý a Tajemný ve své lásce a blízkosti, nebo jen výplod naší psychiky, který je při ruce podle toho, jak a kdy se nám to právě hodí? Postoj vyjadřuje úctu, ať s tím počítáme, nebo ne. Jak říkají psychologové: Řeč těla většinou nelže. Patrně bude jiná úcta k Bohu, před kterým umím v modlitbě stát a jiná úcta k Bohu, pro kterého mi zbývají poslední vteřiny dne „vleže“ před usnutím…
Druhý pohled klade důraz na výzvu: Věz. My, lidé, kteří jsme poznali Boha, kteří v něj věří, bychom měli vědět, nebo aspoň tušit, před kým to stojíme. Jaký Bůh je, co nám o sobě řekl, jak je možné ho najít. Sloveso vědět v hebrejštině neznamená pouze pasivní, teoretickou znalost, ale vyjadřuje i aktivní, praktický rozměr – umět.
Třetím pohledem je život, který by měl být s modlitbou úzce propojen. Možná, že kdybychom všední dny a všechno, co prožíváme, viděli optikou da lifnei, vypadalo by leccos jinak. Celý náš život, ve všem co děláme, stojíme před Králem králů. A vědět to, je klíčem k životu s ním. Aby, jak je to v té modlitbě, mohl být požehnán nejen našimi ústy, ale také našimi skutky. My v každodenním shonu opouštíme myšlenku na Boha, ale Bůh neopouští nás – a je všude tam, kde jsme my.
Propojení našeho životního příběhu s Bohem – to je náš cíl, jehož je modlitba prostředkem.