Jak asi tušíte, nebude zde řeč o stomatologické praxi, ani o dentálním výkonu hlodavců. K opravdovému hryzání, totiž zuby zpravidla nejsou vůbec potřeba.
Začnu velmi suše věcně: „Katechismus říká, že lítost je nutná součást svátosti smíření.“ Co to vlastně znamená? Když se dneska řekne: „Je mi líto…“ tak to není vyjádření o stavu duše, ale diplomatické odmítnutí.
No jo, ale jak litovat, když člověk neví ani proč (to, že se to „musí“ bývá dost chabý důvod) ani jak…
Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když budu tvrdit, že velká část lidí spojuje lítost s emocemi (city). Když člověk udělá nějakou chybu (v etické oblasti – hřích), vidí následky svého jednání zakouší nepříjemný emoční stav, který doprovázejí výčitky svědomí. Ano, dobře formované svědomí nás dokáže upozornit na to, že jednání člověka není v pořádku. Ale to pořád ještě neznamená lítost… „Hryzání svědomí“ – kdo by ho neznal? Ale pozor – lítost není úplně totéž, co hryzání svědomí. Litovat nějakého hříchu neznamená „cítit, že moje jednání není OK“.
Pravá lítost má dvě důležité složky. Ta první je definována jako „bolest nad spáchaným hříchem“. Hřích není, jak asi všichni víme, pouhé porušení zákona (přikázání), ale narušení vztahu s Bohem. Narušený vztah – ten už bolet dokáže. Taková bolest je samozřejmě „vnitřní“ – náš Bůh nám zpravidla neuštědří „výchovnou“ (to jsem to kulantně popsal typ fyzické inzultace, kterým lidé narozdíl od Boha tolik nešetří 🙂 Aby člověka mohl nějaký hřích „bolet“ musí poznat, že to co udělal bylo (je) zlé, že je to skutek, který jej odděluje od Boha, od nabídky Božího přátelství.
Druhá složka je přirozený důsledek té první. Je to totiž snaha o nápravu. Na to se dost často zapomíná… A moc rádo se zapomíná… Když někdo (pracovně můžeme nazvat hříšníka třeba Pepíček – všichni Josefové prominou…) – když tedy Pepíček „čmajzne v sámošce čekuládu“ (omlouvám se za takový přihlouplý příklad – čokoláda mi osobně nevadí a proti samoobsluhám také nemám žádné námitky :), uzná, že to není OK. „Nepokradeš, Kelišová!“ (…kdo by neznal desatero, že?) Pepíček toho lituje převelice – tedy až poté, co jí sní (pozor na lítost před snězením – to by čokoláda mohla putovat zpět do sámošky a nic by z celé „akce“ nebylo…). Jde ke zpovědi, s pusou od čokolády a s lítostí vyzná svůj převeliký hřích, kněz je jako vždy velmi hodný – Pepíčkovi je odpuštěno a umiňuje si a slibuje že už to nikdy, opravdu nikdy neudělá. Když se od zpovědi navrací domů – má možnost jít dvěma různými cestami – jedna z nich vede kudy? No samozřejmě, okolo samoobsluhy. A Pepíček, bystrý to hošík, si vzpomene, že v regálu bylo těch čokolád ještě víc, a že by byla škoda je nechat bez užitku ležet v regále… Pokušení veliké, a sladké… Konec příkladu. A klíčové ponaučení? Kde udělal Pepíček chybu? Většina bystrých čtenářů asi pozná, že měl zvolit cestu domů, která by nevedla okolo samoobsluhy (to nic nemění na skutečnosti, že třeba za týden přijde opět obrovská chuť na čokoládu… Ale jestli se Pepíček raduje, jak mu to pěkně vyšlo – čokoláda i se zpovědí – a říká si „zítra repete“, pak je to pěkný lump…) Ano zvolit cestu, na které je pokušení (o kterém vím, že mu jistě podlehnu) je chyba. Ale ne jediná… Na tomto skromném hloupoučkém příběhu lze vidět, jak se kdo na hřích dívá zodpovědně. Omlouvám se, ale poukázání na druhou chybu bude znít trochu „Mirkovsky Dušínovsky“ (věřím, že si všichni čtenáři dokáži aplikovat závěr z tohoto příkladu do skutečných hříchů). Pepíček, kdyby se chtěl zachovat jako dospělý a zodpovědný člověk, přijme následek svého činu, půjde domů, rozbije své prasátko, vytáhne z něj dvacku a jde do sámošky a nějakým způsobem způsobenou škodu nahradí (protože si uvědomuje, že mu Bůh vinu sice odpustil, ale v regále novou čokoládu nevyčaruje).
Vím, v běžném životě to nebývá tak jednoduché. Nemohu nevzpomenout na typický příklad z filmu Obecná škola 🙂 – kluci jsou vrátit ukradené kruhy kouzelníkovi a ten na ně jako výraz své vděčnosti poštve psa… Někdy totiž vzniklou škodu už nahradit nejde. Hodně životních „karambolů“ zpět vrátit možné není. Vyřčené a ubližující slovo již zpět vzít nelze… Ale vždy lze své oběti říct: „Promiň, je mi to líto…“ To není snadné…
Lítost také bývá rozdělována podle své motivace – na dokonalou a nedokonalou. Někdy se jim také říká „lítost ze strachu“ a „lítost z lásky“. Nedokonalá lítost (ze strachu) vyplývá ze strachu před trestem, který si člověk za své hříchy zasluhuje. No, nevím, osobně mi tento typ lítosti nesedí – myslím, že strach bývá velmi nedokonalá motivace k následování Krista – vždy si vzpomenu na Murphyho zákon – „Provaz tlačit nelze…“ 🙂 Ono to moc nefunguje ani v mezilidských vztazích… Nicméně i tato lítost je legitimní a k odpuštění hříchů ve svátosti smíření stačí.
Dokonalá lítost (z lásky) vyrůstá z vědomí, že jsme svým hříchem poškodili vztah s Bohem – že jsme tak odpověděli „NE“, na jeho nabídku lásky. Tato lítost (bolest nad hříchem) bývá zpravidla nejen větší, ale také daleko účinnější. A už jen na základě této lítosti Bůh může odpustit hřích okamžitě.
„Proč Bůh nemůže odpustit i bez lítosti?“ Protože Bůh respektuje svobodu člověka a svobodu jeho rozhodnutí. Stejně jako se člověk může rozhodnout pro Boha, může se také rozhodnout proti Bohu. A na svém rozhodnutí může trvat – samozřejmě s tím, že si za ně ponese následky. Když člověk nelituje svého hříchu, tak tím buď odmítá, že to co dělá je hřích, anebo je natolik spjat (svázán) s hříchem, že nedovolí Bohu, aby je od sebe oddělil. Bůh ve zpovědi odděluje hřích od hříšníka (hříšníka miluje, očišťuje a uzdravuje; hřích nenávidí a odsuzuje k věčné smrti – obrazně řečeno). Jenže těžko se odděluje něco, co se „jedno drží druhého“…
Když už tak přemýšlím o lítosti, napadají mě ještě další dva rozměry lítosti. V listě Židům je jedna taková krátká větička, ze které přímo čiší radikalita: „Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.“ Lítost – to je v podstatě zápas s hříchem. S tou krví (zde je použita jako symbol – ne jako návod na sebemrzačení!) je to dost drsné a naturalistické – možná podobně drsné, jako Ježíšova oběť na kříži a jeho krev, kterou prolil pro naše ospravedlnění. Myslím, že v dnešní době (podobně jako Pepíček z našeho příkladu) dokážou být křesťané sami na sebe příliš hodní a šetrní: „Jakýpak zápas s hříchem? Jakápak krev? Ve dvacátémprvním století? V atomovém věku? Vždyť máme cestu nejmenšího odporu. Se nějak domluvíme…“ To je ten první rozměr – výzva k radikalitě a k zápasu s hříchem.
Ten druhý rozměr je přesně opačný. Když člověk zhřeší, pozná ošklivost a závažnost svého hříchu, lituje ho a smíří se s Bohem, nikde nemá záruku, že do stejného hříchu neupadne znovu. Jsme lidé slabí a hříšní, a drtivá většina našich hříchů se prostě a jednoduše opakuje. Co si počít? Je vůbec v lidských silách opravdově litovat a už se nedopustit hříchu? Ne, bohužel. Naštěstí – účinná lítost není cíl, ale prostředek na naší cestě za Bohem. Přestože boj s hříchem (obecně) nikdy nemůžeme vyhrát – s hříchem se definitivně rozloučíme až teprve spočineme v Boží náruči – ale zároveň ho také nesmíme vzdát, protože bychom se do té Boží náruče vůbec nedostali. Lítost i zde představuje zápas s hříchem, zápas, který bojujeme s Boží posilou – zvláště ve chvílích když ze svých hříchů povstáváme ve svátosti smíření.
Poslední, a možná i nejdůležitější věc, kterou jsem o lítosti chtěl napsat je, že křesťanská lítost musí být vždy konstruktivní. Lítost, při které člověk lituje pouze sám sebe, uvádí ho do depresí a do pocitu zmaru – je k ničemu. Pravá lítost, kterou Bůh vyžaduje, vede k metanoie (změně smýšlení, obrácení srdce) k Hospodinu. Konstruktivní lítost nikdy nepouští ze zřetele veliký rozměr Božího milosrdenství a Boží touhy po nápravě hříšníka, a přestože způsobuje vnitřní bolest nad spáchanými hříchy, působí jako bolest terapeutická – léčebná. (Podobně jako některé léčebné výkony bývají bolestivé a asi všichni uznáme, že jsou nutné.) Je to bolest, která vede k uzdravení, bolest, která vede k životu. Posilu v těchto (někdy náročných) chvílích můžeme čerpat u Ježíšova kříže… který rozhodně není piknikem na Golgotě, a bez kterého by nebylo možné ani slavné zmrtvýchvstání.
Až vám kněz ve zpovědnici řekne: „Ve chvilce ticha vzbuďte lítost nad svými hříchy…“ nebo se budete ke zpovědi připravovat – můžete si vzpomenout, co to ta lítost vlastně je. A až vás vaše svědomí začne po nějakém hříchu hrýzti, tak vám moc přeju, abyste bolest nad hříchem co nejdříve proměnili v radost a dobro obrácení 🙂